Tak tady je ta slibovaná první část FF na Divergenci! Chtěla bych vám sem dát každý týden alespoň jednu část ale uvidím podle času. :) Snad se vám bude první část líbit a hned to neodsoudíte, za každý komentář budu vděčná! :3
„Árie, dnes je tvůj velký den!“ zvolá matka, když vstoupí do
mého pokoje. Neohrabaně se posadím na posteli a hřbetem ruky si otřu oči. Matka
si přisedne na postel. „Jak ses vyspala?“ zeptá se. „Docela dobře, a ty?“
zeptám se ze zdvořilosti. „Ale, tvůj otec opět chrápal.“ Zasměje se. Očima
přelétnu po mém pokoji. Je natřený na modro a nábytek je bílý. Podívám se na
psací stůl pod oknem. Leží na něm kupa knih a učebnic, čtečka knih, notebook,
papíry a psací potřeby. Měla bych ho uklidit, pomyslím si. „Pojď dolů. Připravila
jsem ti snídani.“ Pomalu se zvedne a odchází ke dveřím. „Jen se převléknu!“
zvolám za ní. Ještě ospale vylezu z postele a dojdu ke skříni
s oblečením. Obléknu si modrou kostkovanou košili a modré džíny. Většina
mého oblečení je modré barvy, protože jedno z pravidel naší frakce je mít
na sobě něco modrého. Modrá barva je dobrá na myšlení a uklidňuje. Vlasy si
sčešu do dlouhého copu. Z nočního stolku si vezmu brýle a jdu do kuchyně.
„Dobré ráno, Árie!“ pozdraví otec se sestrou jednohlasně.
„Vám také.“ Usměji se a zasednu na své místo. „Tady máš.“ Matka přede mě
postaví talíř s vaflemi a sklenici jahodové marmelády. „Jé! Děkuji!“
vypísknu radostí. Vafle s marmeládou patří mezi má oblíbená jídla. Matka
pak podá talíř s vaflemi i zbytku rodiny a začneme snídat. „Bojíš se?“
zeptá se mě sestra. „Myslíš si, že se bojím, Emily?“ „Já jsem se bála. Ale není
to tak strašné.“ Vykládá má starší sestra s vaflí v jedné ruce a
nožem s marmeládou v druhé. „To si ani nemyslím.“ Usměji se na Emily
a zakousnu se s chutí do vafle s marmeládou. „Měla jsem to jednoduché,
vyšla mi jasně sečtělost.“ „Proto jsi ještě pořád tady.“ Uchechtnu se. Emily
protočí panenkami a taky se usměje. „A mami, z jaké frakce pocházíš?“
napadne mě. „Já jsem z Odevzdanosti. A tatínek z Mírumilovnosti. Oba
jsme prahli po vzdělání.“ Mrkne na tátu. „Ano, v Mírumilovnosti to bylo na
mě moc milé.“ Usměje se. „A tady mám možnost se vzdělávat a pátrat po věcech co
neznám, což mě lákalo mnohem více, než sklízení ovoce.“ „Árie, za chvilku ti
jede autobus.“ Podotkne matka s pohledem upřeným na hodiny. Podívám se na
hodiny. „Kurňa!“ vykřiknu. Rychle do sebe nacpu zbytek snídaně. „Moc děkuji za
snídani. A ahoj odpoledne!“ zavolám na rodinu, když odcházím dveřmi
k autobusové zastávce. „Ahoj!“ odpoví matka otec i Emily současně. Rychlou
chůzí běžím na zastávku. V dálce už vidím autobus ale naštěstí to stihnu
v čas. Autobus zastaví, právě ve chvíli, když dojdu na zastávku plnou
lidí. Postavím se do fronty a pomalu se sunu i s ostatními lidmi do autobusu.
„Dobrý den.“ Pozdravím polohlasně řidiče. A posadím se na jedno ze starých
sedadel. Autobus jede svou obvyklou rychlostí okolo čtyřiceti pěti kilometrů za
hodinu, jak to vím? Jsem chytrá. Očima sleduji ubíhající baráky sečtělých. Cesta
do centra trvá dvacet minut. Autobus zastaví kousek od školy. Do školy se již
hrne spousta dětí, sečtělých, odevzdaných, mírumilovných, upřímných a
neohrožených, který právě přijíždí vlakem, ze kterého vyskakují. Užasle na ně
hledím. „Čau!“ šťouchne do mne Lucas. „Ahoj.“ „Jdeš už?“ usměje se na mne. „Jasný.“
„Těšíš se?“ „Ano. A ty?“ „Moc ne, chtěl bych to mít už za sebou.“ Odpoví se
smutným hlasem, i přes to, že se stále směje. Lucas se směje v podstatě pořád. ‚Hodil by se k mírumilovným‘ pomyslím
si s úsměvem. Nikdy jsme nad tím nepřemýšlela, až dnes. Na kohokoli se
kouknu, hned mě napadne frakce, do který by se hodil. U dveří mě Lucas předběhne,
aby nám mohl otevřít těžké dveře. Oba dva vstoupíme do školy plné dětmi. Do
nosu mě udeří silný zápach. „To je puch“ poznamená Lucas. „To teda je.“ Potvrdím.
„Jdeme do jídelny?“ „Dobrá!“ souhlasí se mnou Lucas.
Žádné komentáře:
Okomentovat