Nad městem poletujeme ještě dobrou hodinu, než se sneseme na
zem. Maty přistane na stejném místě, jako vzlétl. „Tak ca, líbilo?“ „Moc!“
pomalu se ho pustím a nohama dopadnu ne pevnou zem. Nohy se mi podlomí, mám je jako
dřevo. Maty mě ale stihne zachytit svýma pevnýma rukama. Pomůže mi se narovnat.
„Jsi v pohodě?“ ptá se s neskrývaným úsměvem. „Nic mi není.“ Laškovně se
na něj usměju a on úsměv oplatí. Obloha už ztmavla a já se oklepu zimou. Ruce
si založím na prsou a rozhlížím se po obloze. „Pojď, půjdeme dovnitř.“ Pobídne
mě ale já stále stojím na místě. „Kim?“ chytí mě za ruku svou teplou dlaní a
trochu zatáhne. „Jo, jasně. Jdeme.“ Otočím se směrem k obrovskému baráku a
vykroutím se ze sevření jeho dlaně, i když mi to není nijak nepříjemné. Hodí po
mě smutný pohled se špetkou ustaranosti. Jdeme cestičkou k baráku, ve
kterém se již začíná svítit. „Už jsou doma.“ Povzdychne si Maty. „Kdo?“ „Rodiče
se sestrou.“ Protočí panenky „Byly v Marbelle, to je ve Španělsku.“ „Já
vím kde to je.“ neplánovaně odseknu.
Hlasy z baráku jsou slyšet ještě před tím, než Maty
otevře dveře od zadního vchodu. Vejdeme do domu a Maty za sebou bouchne dveřmi.
„Ha! Už je tady!“ vykřikne holčičí hlas. „Konečně!“ zvolá hluboký mužský hlas.
Maty zakroutí hlavou a vydá se chodbou směrem, ze kterého se hlasy ozvaly.
Projdeme chodbou až do obrovské jídelny s dřevěným stolem pro deset lidí.
Místnost je natřena jarní zelenou. Z jedné strany do místnosti svítí
poslední paprsky zapadajícího slunce. Je zde mnoho květin a ozdob. Maty se
zastaví ve dveřích, tak nečekaně, že do něj nabourám a překvapením vyjeknu. U
stolu sedí tři lidi. Žena středního věku, Alex, Matyho bratr a dívka, která nám
před pár hodinami otevřela dveře. Po místnosti nervózně pochoduje muž
s tmavými vlasy. „Maty?! Kde jsi pro anděla byl?!“ vyhrkne muž, jakmile
nás spatří. „Byli jsme se proletět. Jo a tohle je Kim –„ „Mě nezajímá kdo to
je!“ Vykřikne a všichni okolo stolu skloní hlavy. Zatnu ruce v pěst. „Po
městě pobíhají temní andělé a vy jste se šli proletět!“ křičí na nás a při tom
jde k nám. Zastaví se dva metry od nás. „Z andělského města uprchly temní
andělé!“ „Pár temných andělů, vždyť o nic nejde, ne?“ řekne vyrovnaným tónem
Maty. „Před ní to řešit nebudu a co tady vůbec dělá?!“ vykřikne a zamračí se na
mě. „Potřebovala ošetřit.“ Odpoví Maty. „Ale teď už je očividně zdravá, tak ať
laskavě odejde!“ „Ona není civilka! Je taky anděl! Má právo to vědět.“ Zklidní
hlas. „Ne. Teď potřebuji mluvit s rodinou o samotě. Tedy hlavně s tebou.“
Řekne už klidnějším hlasem muž k Matymu. Rysy jeho obličeje mi připomínají
Matyho, oči ani vlasy nemají podobné ale nejspíš to je jeho otec. „Dobře ale to
neznamená, že musí odejít.“ Poznamená. „Můžeme si promluvit někde jinde.“
Navrhne muž a odfrkne, uchopí Matyho za zápěstí a i s ním se kolem mě
protáhne a odejdou kamsi do útrob vily.
Stojím uprostřed dveří a koukám se na tři sedící lidi u
stolu. „Ty jsi Kim?“ zeptá se žena „Ano.“ Já jsem Marie, Matyho matka.“
Představí se. „Tohle je Ema a Alex.“ Představí dívku a Matyho bratra. „MY se už
známe.“ Poznamená Alex. „Pojď si přisednout.“ Pomalu dojdu ke stolu. Ema
poklepáním ruky naznačí, abych si sedla vedle ní. Dojdu k židli a posadím
se vedle Emy. A ona se na mě vlídně usměje, dokonce i Marie. „Prý tě bodl temný
anděl.“ Prohodí Ema „Ano.“ Atmosféra v místnosti je na bodu mrazu. Nastane
nekonečně dlouhé trapné ticho, které nakonec prolomí Ema. „Tobě se Maty líbí
co?“ vyhrkne na mě s neskrývanou zvědavostí. „Já – no.“ Koktám. „Emo!“
okřikne ji Marie. „Mě to ale vážně zajímá.“ Odpoví klidně. „Tak líbí nebo ne?“
„Možná.“ Odpovím neurčitě a ucítím, jak se mi žene krev do tváří. Sakra! Vykřiknu v duchu. „No tak,
holky.“ Vstoupí do hovoru Alex. „Jste fakt divný.“ „Ty snad nikdy neokukuješ
holky? Nikdy o nich nevykládáš Matymu?“ škádlí ho Ema. „Buď zticha!“ odsekne.
Ema povytáhne jedno obočí a ušklíbne se na něj. „Děti moje.“ Prohodí Marie a
rukou se plácne přes čelo. „Tak, Kim, v jakém Spolku jsi?“ osloví mě Marie
s rukama na stole. „Spolku?“ podivím se. „Copak ty o nevíš o Spolcích?“
„Ne.“ Přiznám. Marie hodí nechápavý výraz po svých dětech ale ty také nevědí co
říci.
„JAK?!“ ozve se tlumený křik. Já, Marie, Ale i Ema obrátíme oči ke
dveřím, i když v nich nikdo není. „Asi mu to už řekl.“ Prohodí sklesle
Ema. Já jen nechápavě zírám na ty lidi, které jsem do dneška ani neznala. Někde
z vily se ozve hlasité bouchnutí dveřmi. Dupot nohou po schodech. Pohled
upírám na dveře a čekám až se v nich někdo objeví. Maty rychle vejde do
místnosti. Spíš vběhne. Dojde až ke mně a uchopí mě za předloktí. Škubnutím mě
vytáhne na nohy a já leknutím vypísknu. „Jdeme!“ prohlásí. Otočí se a hrne si
to ke dveřím a mě stále drží za zápěstí, takže cupitám za ním ale musím jít
rychle, protože mé malé nohy jeho dlouhým nestačí. Při rychlé chůzi se ohlédnu
na Marii, Alexe a Emu. „Matyáši! Ihned se vrať sem!“ Vykřikne Marie ale Maty
nezastaví. Dojdeme až ke dveřím, kde se zastavíme, aby Maty vzal naše mikiny.
Otevře dveře a vyběhne, se mnou v patách, do tichého a chladného města.
Žádné komentáře:
Okomentovat