Divergent FF /1

Tak tady je ta slibovaná první část FF na Divergenci! Chtěla bych vám sem dát každý týden alespoň jednu část ale uvidím podle času. :) Snad se vám bude první část líbit a hned to neodsoudíte, za každý komentář budu vděčná! :3

„Árie, dnes je tvůj velký den!“ zvolá matka, když vstoupí do mého pokoje. Neohrabaně se posadím na posteli a hřbetem ruky si otřu oči. Matka si přisedne na postel. „Jak ses vyspala?“ zeptá se. „Docela dobře, a ty?“ zeptám se ze zdvořilosti. „Ale, tvůj otec opět chrápal.“ Zasměje se. Očima přelétnu po mém pokoji. Je natřený na modro a nábytek je bílý. Podívám se na psací stůl pod oknem. Leží na něm kupa knih a učebnic, čtečka knih, notebook, papíry a psací potřeby. Měla bych ho uklidit, pomyslím si. „Pojď dolů. Připravila jsem ti snídani.“ Pomalu se zvedne a odchází ke dveřím. „Jen se převléknu!“ zvolám za ní. Ještě ospale vylezu z postele a dojdu ke skříni s oblečením. Obléknu si modrou kostkovanou košili a modré džíny. Většina mého oblečení je modré barvy, protože jedno z pravidel naší frakce je mít na sobě něco modrého. Modrá barva je dobrá na myšlení a uklidňuje. Vlasy si sčešu do dlouhého copu. Z nočního stolku si vezmu brýle a jdu do kuchyně.

„Dobré ráno, Árie!“ pozdraví otec se sestrou jednohlasně. „Vám také.“ Usměji se a zasednu na své místo. „Tady máš.“ Matka přede mě postaví talíř s vaflemi a sklenici jahodové marmelády. „Jé! Děkuji!“ vypísknu radostí. Vafle s marmeládou patří mezi má oblíbená jídla. Matka pak podá talíř s vaflemi i zbytku rodiny a začneme snídat. „Bojíš se?“ zeptá se mě sestra. „Myslíš si, že se bojím, Emily?“ „Já jsem se bála. Ale není to tak strašné.“ Vykládá má starší sestra s vaflí v jedné ruce a nožem s marmeládou v druhé. „To si ani nemyslím.“ Usměji se na Emily a zakousnu se s chutí do vafle s marmeládou. „Měla jsem to jednoduché, vyšla mi jasně sečtělost.“ „Proto jsi ještě pořád tady.“ Uchechtnu se. Emily protočí panenkami a taky se usměje. „A mami, z jaké frakce pocházíš?“ napadne mě. „Já jsem z Odevzdanosti. A tatínek z Mírumilovnosti. Oba jsme prahli po vzdělání.“ Mrkne na tátu. „Ano, v Mírumilovnosti to bylo na mě moc milé.“ Usměje se. „A tady mám možnost se vzdělávat a pátrat po věcech co neznám, což mě lákalo mnohem více, než sklízení ovoce.“ „Árie, za chvilku ti jede autobus.“ Podotkne matka s pohledem upřeným na hodiny. Podívám se na hodiny. „Kurňa!“ vykřiknu. Rychle do sebe nacpu zbytek snídaně. „Moc děkuji za snídani. A ahoj odpoledne!“ zavolám na rodinu, když odcházím dveřmi k autobusové zastávce. „Ahoj!“ odpoví matka otec i Emily současně. Rychlou chůzí běžím na zastávku. V dálce už vidím autobus ale naštěstí to stihnu v čas. Autobus zastaví, právě ve chvíli, když dojdu na zastávku plnou lidí. Postavím se do fronty a pomalu se sunu i s ostatními lidmi do autobusu. „Dobrý den.“ Pozdravím polohlasně řidiče. A posadím se na jedno ze starých sedadel. Autobus jede svou obvyklou rychlostí okolo čtyřiceti pěti kilometrů za hodinu, jak to vím? Jsem chytrá. Očima sleduji ubíhající baráky sečtělých. Cesta do centra trvá dvacet minut. Autobus zastaví kousek od školy. Do školy se již hrne spousta dětí, sečtělých, odevzdaných, mírumilovných, upřímných a neohrožených, který právě přijíždí vlakem, ze kterého vyskakují. Užasle na ně hledím. „Čau!“ šťouchne do mne Lucas. „Ahoj.“ „Jdeš už?“ usměje se na mne. „Jasný.“ „Těšíš se?“ „Ano. A ty?“ „Moc ne, chtěl bych to mít už za sebou.“ Odpoví se smutným hlasem, i přes to, že se stále směje. Lucas se směje v podstatě pořád. ‚Hodil by se k mírumilovným‘ pomyslím si s úsměvem. Nikdy jsme nad tím nepřemýšlela, až dnes. Na kohokoli se kouknu, hned mě napadne frakce, do který by se hodil. U dveří mě Lucas předběhne, aby nám mohl otevřít těžké dveře. Oba dva vstoupíme do školy plné dětmi. Do nosu mě udeří silný zápach. „To je puch“ poznamená Lucas. „To teda je.“ Potvrdím. „Jdeme do jídelny?“ „Dobrá!“ souhlasí se mnou Lucas. 

Andělé /14

Já už nevím co sem psát, prostě si užijte čtení! :)

Maty rozrazí dveře jejich vily a vběhne dovnitř. Rychle ho následuji. Jakmile vklouznu dveřmi do vily, projede mnou zima. Uvnitř je mnohem chladněji než venku. „Co se děje?“ diví se Marie, která vykukuje ze dveří jídelny. „Lazar!“ vydechne skoro nezadýchaně Maty. „Dobrý den“ pozdravím sípavě. Jak to, že Maty není skoro vůbec zadýchaný? „Ahoj. Musíme za Maxem.“ „Otče!“ zakřičí Maty na Maxe. „Jsem v knihovně.“ Udiveně nadzvednu obočí. Oni tu mají vážně knihovnu? To už Maty běží po schodech. Rozběhnu se za ním. V prvním patře se vydáme dlouhou chodbou k posledním dveřím, které vedou pravděpodobně do knihovny. A vedou. Pod slovem knihovna jsem si jako první představila knihovnu z Harryho Pottera. Ale svou myšlenku jsem zaplašila, protože to bylo až moc nereálné. Ale jak se teď ukázalo, teď už není snad nic nemožné.  Tolik knih, tolik příběhů, tolik – „Otče!“ vytrhne mě z rozjímání. „Co se děje“ „Lazar –„ „Unesl mi tetu!“ skočím mu do řeči. „To jsi zase ty?“ protočí panenky. „Unesl jí Lazar! To nemůže znamenat nic dobrého!“ vykřikne Maty na svého tátu. „To máš pravdu.“ Odpoví naprosto klidným hlasem. „Ale není to první únos, který jsme zaznamenali.“ Vysvětluje. „Přesněji to je už třetí únos. A dva z nich jsou andělé. Tvá teta nebyla anděl, že?“ „Nevím o tom.“ „Dobře. Nasadili jsme na něj hlídku. Sledujeme ho, tak, prosím, buďte v klidu.“ Dořekne a otočí se od nás. „Ale –„ „Běžte!“ „Otče, poslouchej –„ „Řekl jste, abyste šli.“ Matyáš po něm hodí naštvaný pohled, pak mě chytí za ruku a táhne mě pryč z knihovny.

„Musíme jí pomoc!“ protestuji. „Jasný, ale nevíme kde je.“ „Tak to zjistíme!“ Maty se unaveně sesune do modrého křesla v jeho pokoji. „Nějak to uděláme.“ Vydechne se zavřenýma očima. „Ale už je docela pozdě, půjdeš domů?“ „Tam rozhodně sama nechci být.“ „Dobře, můžeš jít do pokoje pro hosty. Chceš tak zavést?“ „Teď?“ „Už je jedenáct, v noci jsem moc nespal. Ano, teď.“ „Dobře.“ Pomalu se zvednu z jeho postele. Maty se vyhoupne na nohy a rázem je přede mnou. „Pojď.“ Zavede mě do pokoje na konci chodby, který má  vybavení, jako každý normální pokoj. Možná sem čekala něco víc. Ale jsem vděčná i za to. „ráno ti přinesu nějaké čisté oblečení od Emy, určitě bude mít něco na půjčení.“ Přikývnu a vejdu do pokoje. „Dobrou.“ Řekne Maty a zavře za sebou dveře a já zůstanu v pokoji sama. Rozhlédnu se po pokoji. Na jedné straně jsou dveře. Dojdu k ním a otevřu. Koupelna. A jsou v ní i ručníky a mýdla. „Super“ zaraduji se potichu a vklouznu do koupelny. Svleču se a vklouznu do sprchového kouta. Po vysprchování si obleču své tričko a kalhotky, které jsem si před sprchováním přemáchla ve vodě. Dojdu k posteli a unaveně se do ní sesunu. Zachumlám se do tlusté deky a usnu.

„Kim?“ uslyším sladký hlas vedle mé hlavy. Po vlasech mi přejede čísi ruka. „Jsi vzhůru?“ zeptá se sladký hlas. Otevřu oči a vedle sebe spatřím Matyáše. Leží na kraji mé posteli a mile se na mě usmívá. „Ahoj.“ Pozdraví. „Ahoj.“ Odpovím rozespale. Maty ke mně natáhne ruku a pohladí mě po vlasech. Projede mnou vlna horka. Nemůžu si pomoct, pomaličku přitisknu svou ruku k té jeho na mé hlavě. Je to tak krásný ale pro mě neznámí pocit. Nikdy jsem s nikým nechodila, i když pár zájemců by se našlo, nikdy mě nikdo takhle nehladil ani se na mě takhle nekoukal. „Přinesl jsem ti to oblečení.“ Přeruší mé myšlenky. „Děkuju.“ „Budeš taky něco chtít ke snídani?“ Při slově snídaně mi zakručí v břiše. „Takže jo.“ Zasměje se. „Tak já nám něco připravím. Až se převlékneš, přijď do jídelny.“ Vstane a odejde. Posadím se na posteli a rozhlédnu se po pokoji. Večer jsem si ho moc neprohlížela. Je natřený světle zelenou barvou, nábytek je světle hnědý. Na poličkách jsou umístěny knihy. Na psacím stole vládne naprostý pořádek, je na něm jen pár tužek a propisek v hnědém kelímku. Na stolečku vedle postele mi Maty položil oblečení asi od jeho sestry. Vstanu z postele, vezmu oblečení a zamířím s ním do koupelny.

Andělé /13

Nová část příběhu. Co na ní říkáte? :)

Na ulici nás ovane chladný večerní vzduch. Slunce se již odvrátilo a na město začíná padat tma. Začínají svítit první hvězdy. Rychlým krokem míříme do vedlejší ulice. Po pár set metrech se zastavíme, abychom si oblékli mikiny. Na to že je léto, je dost chladno. Zapnu si mikinu až ke krku a snažím se být stále v pohybu, protože mi je zima na nohy – stále ještě mám na sobě kraťasy. Maty se rozhlíží po ulici. „Asi chceš jít domů, co?“ zeptá se z ničeho nic. Zaváhám „Jo.“ „Já tě doprovodím.“ Chci se ho zeptat na to co se stalo u nich doma ale nevypadá to, že by se o tom chtěl bavit, tak raději mlčím. Otočím se směrem k hlavní třídě „Tudy“ hlavou kývnu směrem k ulici a vydám se tím směrem. Maty chvíli stojí na místě ale za pár okamžiků je opět u mě. Jdeme tiše a já slyším jen dusot našich nohou. Všude je naprosté ticho a na město se snesla tma. Dojdeme až na hlavní třídu, kde to vypadá jak ve městě duchů. Nikde nikdo, všude je ticho. Rozhlédnu se okolo sebe. Pak se můj pohled zastaví u Matyho a nemůžu od něj odvrátit pohled. Tváře mu hoří vzteky. A svaly má napjaté. „Zíráš na mě. Proč na mě zíráš?“ ani se na mě nekoukl, jak může vědět, že – Sakra! Zase na něj zírám! „Promiň.“ Omluvím se. „Mě to nevadí.“ Usměje se. Ani jeden z nás nemá náladu na povídání si, proto jdeme po zbytek cesty, až ke mně domů, v tichosti nočního města.

„Tak já půjdu.“

„Domů?“

„Nevím.“

„Jak to myslíš, že nevíš?“

„Jsem naštvaný na otce, proto.“

„Kam jinam bys šel?“

„To je jedno, hlavně ne domů.“ Protočí očima. „Tak ahoj.“ Otočí se na podpatku a odchází kamsi do noci. Svůj zrak na něj upírám do té doby, dokud nezmizí za zatáčkou.

Když vjedeme do místa, kde je opět signál na telefonu mi naskáče šest nepřijatých hovorů a tři SMSky. Pár dní jsem s tetou strávila na naší chatě pár kilometrů od města, kde nebyl signál. (Za tu dobu jsem se snažila smířit se Andělama.). Teď na sedadle spolujezdce se mi ale nikomu volat nechce. Rozkliknu nepřijaté hovory: Maty 3x, Alena, Tomáš, Ben. BEN! On mi volal! „volal mi Ben!“ vyjeknu, až Amy nadskočí. „Proboha, já jsem se lekla!“ vydechne. „Promiň, mám mu zavolat zpět?“ „Teď asi ne. Jen mu napiš.“ Rychlostí blesku vyťukám do telefonu zprávu: Ahoj, Bene, promiň, že jsem ti to nezvedla, byly jsme na chatě. Zavolej mi, až budeš moc. :) Odeslat. Ben je můj strejda, manžel tety Amy. Proč jsem tak nadšená? Ben je na nějaké vojenský misi a občas nám volá ale jen málo kdy, proto jsem tak nadšená. Už, už si chci zasunout telefon do kapsy, když v tom mi přijde SMS. Ahoj, potřebuji s tebou nutně mluvit! Maty. „Už ti odepsal?“ „Ne.“ Odpovím zklamaně a ještě si přečtu zprávu od Matyho. Má odpověď: Zrovna se vracíme do měst. Jestli to je tak nutné přijď za hodinku k nám. Po minutě přijde krátká odpověď: OK.

Jakmile vjedeme do ulice, kde bydlíme, spatřím u baráku Matyho. „Nejste spolu nějak často?“ zasměje se Amy. „Ne. Jen se mnou potřebuje mluvit.“ „Takže ti psal on!“ dojde Amy. „jo.“ Přiznám. Amálie pomalu zacouvá do řady zaparkovaných aut. „Doufám, že mi pomůžeš s věcmi.“ „Jasný.“ Vystoupíme a začneme vybalovat věci z kufru auta. „Dobrej!“ pozdraví přes ulici Maty. „Chcete pomoc?“ „Ano, pomoc by se nám hodila.“ Ukáže na otevřený kufr plný tašek s věcmi.

Po odnošení věcí do baráku se vydám s Matym ke mně do pokoje. „Tak o čem jsi to se mnou chtěl mluvit?“ zeptám se, jakmile zavřu dveře od pokoje. V pokoji mám strašný vzduch, a tak dojdu otevřít okno a posadím se na postel. „Před týdnem“ začne „jak tě ten šmejd napadl. No otec mi řekl, že z vězení. Z Andělského města. Tak vězníme ty nejhorší zločince. Lazar, on chtěl svrhnou andělskou vládu s pomocí dalších andělů, jak temných tak i nebeských. Při svém pokusu pozabíjeli tisíce lidí. A abych se dostal k věci, on a jeho pravá ruka Zenon unikli z vězení. A prý se pohybují v blízkosti našeho města-“ „Tak proč ho nezatknou?“ přeruším ho. „Ono to není tak jednoduché. Nikdo neví, kde přesně se pohybuje ani co plánuje.“ „Aha.“ Nějak nevím co jiného na to říct. Maty sedící naproti mně se přisune se židlí blíž ke mně, tak blízko, že bych se ho mohla i dotknout, kdybych chtěla. Nakloní se ke mně, tak že když promluví, ucítím jeho dech na tváři. „Nechci, aby se ti něco stalo.“ Chytí mě za ruku a nakloní se ještě blíž, jako by mě chtěl políbit. Když v tom se ozve z přízemí obrovská rána, jako kdyby spadla bomba, Maty ucukne a napřímí se. „Nech mě být!“ vykřikne Amy. Z přízemí se ozve ostrý ženský výkřik. „Amy!“ vykřiknu a rychle se rozeběhnu z pokoje ke schodům. V polovině schodů mě zachytí ruka. „Chceš se nad nechat zabít?“ křikne na mě Maty. „Pusť mě!“ Zakřičím. On jen nadzvedne obočí pustí mě ale rychle se protáhne kolem mě a sbíhá po schodech se mnou v závěsu. Vběhneme do obývacího pokoje ale je už pozdě. Poslední co spatří, než Amy zmizí, je jak ji drží nějaký stín, její výraz, který vypadá jako by se omlouvala a tříštící se okno. Maty mě zakryje vlastním tělem, aby mne nezasáhly střepy. Maty ustoupí a já hledím rozbitým oknem ven na ulici. Oči mě začnou pálit a v krku se mi udělá knedlík. ‚To nemůže být pravda! Je to jen sen.‘ Štípnu se do ruky, ale nic se neděje. Stále stojím uprostřed místnosti s rozbitým oknem, kterým proudí do místnosti teplý odpolední vzduch. Po tváři mi steče slza, rychle ji setřu a pokouším se rozmrkat slzy. ‚Nesmím brečet. Ne před ním.‘ Napomenu se a v duchu zaúpím. Nemůže být pryč, ona je pro mě všechno. Vždy se o mě starala jako o vlastní dítě, které nikdy neměla. S pootevřenou pusou hledím kamsi do neznáma. „Sakra!“ Matyho výkřik mě vrátí zpět do reality. „Musíme jít!“ řekne a aniž by se ohlédl jestli jdu za ním, vyjde z pokoje a ven na ulici. „Čekej!“ vběhnu do kuchyně a najdu si propisku a papírek. Dobrý den, odjíždím s Amy na pár dní pryč a nemáme čas opravit okno. Nemohl byste ho prosím zadělat? Děkuji Kim. Napíšu na papírek. S papírkem v ruce se vydám ke dveřím, chvatně si vytáhnu klíče z kapsy. A zamknu za sebou dveře. V kapse mi zabzučí telefon. „Ano?“  „Proboha, co se u vás stalo?!“ „Nic, pane Volný.“ Pan volný je náš soused, zhruba stejně starý jako Amy. A tak trochu i náš soukromý opravář. Chtěla jsem mu na dveře přilepit ten papírek. „Nedopatřením se nám rozbilo okno a odjíždíme pryč, takže nemáme čas to opravit.“ Vysvětluji roztřeseným hlasem. „Chceš, abych se o to postaral? Dobře zařídím to. A kdy se vrátíte?“ „Děkujeme. Netuším. Ale dám vám vědět.“ Podívám se na sousední dům, dům pana Volného. Stojí u okna a pozoruje mě. Zamávám na něj. „Hned jdu na to, aby vás někdo nevykradl!“ „Děkuji“ usměji se. „Na shledanou.“ Zavěsím a otočím se na podpatku. Maty stojí na rohu ulice s rukama založenýma na prsou. Zastrčím telefon do kapsy, otřu si slzy a rozeběhnu se směrem k němu. 

Andělé /12

Holá, po delší době mám napsanou další část příběhu. :) Snad mě neukamenujete! :D

Nad městem poletujeme ještě dobrou hodinu, než se sneseme na zem. Maty přistane na stejném místě, jako vzlétl. „Tak ca, líbilo?“ „Moc!“ pomalu se ho pustím a nohama dopadnu ne pevnou zem. Nohy se mi podlomí, mám je jako dřevo. Maty mě ale stihne zachytit svýma pevnýma rukama. Pomůže mi se narovnat. „Jsi v pohodě?“ ptá se s neskrývaným úsměvem. „Nic mi není.“ Laškovně se na něj usměju a on úsměv oplatí. Obloha už ztmavla a já se oklepu zimou. Ruce si založím na prsou a rozhlížím se po obloze. „Pojď, půjdeme dovnitř.“ Pobídne mě ale já stále stojím na místě. „Kim?“ chytí mě za ruku svou teplou dlaní a trochu zatáhne. „Jo, jasně. Jdeme.“ Otočím se směrem k obrovskému baráku a vykroutím se ze sevření jeho dlaně, i když mi to není nijak nepříjemné. Hodí po mě smutný pohled se špetkou ustaranosti. Jdeme cestičkou k baráku, ve kterém se již začíná svítit. „Už jsou doma.“ Povzdychne si Maty. „Kdo?“ „Rodiče se sestrou.“ Protočí panenky „Byly v Marbelle, to je ve Španělsku.“ „Já vím kde to je.“ neplánovaně odseknu.

Hlasy z baráku jsou slyšet ještě před tím, než Maty otevře dveře od zadního vchodu. Vejdeme do domu a Maty za sebou bouchne dveřmi. „Ha! Už je tady!“ vykřikne holčičí hlas. „Konečně!“ zvolá hluboký mužský hlas. Maty zakroutí hlavou a vydá se chodbou směrem, ze kterého se hlasy ozvaly. Projdeme chodbou až do obrovské jídelny s dřevěným stolem pro deset lidí. Místnost je natřena jarní zelenou. Z jedné strany do místnosti svítí poslední paprsky zapadajícího slunce. Je zde mnoho květin a ozdob. Maty se zastaví ve dveřích, tak nečekaně, že do něj nabourám a překvapením vyjeknu. U stolu sedí tři lidi. Žena středního věku, Alex, Matyho bratr a dívka, která nám před pár hodinami otevřela dveře. Po místnosti nervózně pochoduje muž s tmavými vlasy. „Maty?! Kde jsi pro anděla byl?!“ vyhrkne muž, jakmile nás spatří. „Byli jsme se proletět. Jo a tohle je Kim –„ „Mě nezajímá kdo to je!“ Vykřikne a všichni okolo stolu skloní hlavy. Zatnu ruce v pěst. „Po městě pobíhají temní andělé a vy jste se šli proletět!“ křičí na nás a při tom jde k nám. Zastaví se dva metry od nás. „Z andělského města uprchly temní andělé!“ „Pár temných andělů, vždyť o nic nejde, ne?“ řekne vyrovnaným tónem Maty. „Před ní to řešit nebudu a co tady vůbec dělá?!“ vykřikne a zamračí se na mě. „Potřebovala ošetřit.“ Odpoví Maty. „Ale teď už je očividně zdravá, tak ať laskavě odejde!“ „Ona není civilka! Je taky anděl! Má právo to vědět.“ Zklidní hlas. „Ne. Teď potřebuji mluvit s rodinou o samotě. Tedy hlavně s tebou.“ Řekne už klidnějším hlasem muž k Matymu. Rysy jeho obličeje mi připomínají Matyho, oči ani vlasy nemají podobné ale nejspíš to je jeho otec. „Dobře ale to neznamená, že musí odejít.“ Poznamená. „Můžeme si promluvit někde jinde.“ Navrhne muž a odfrkne, uchopí Matyho za zápěstí a i s ním se kolem mě protáhne a odejdou kamsi do útrob vily.

Stojím uprostřed dveří a koukám se na tři sedící lidi u stolu. „Ty jsi Kim?“ zeptá se žena „Ano.“ Já jsem Marie, Matyho matka.“ Představí se. „Tohle je Ema a Alex.“ Představí dívku a Matyho bratra. „MY se už známe.“ Poznamená Alex. „Pojď si přisednout.“ Pomalu dojdu ke stolu. Ema poklepáním ruky naznačí, abych si sedla vedle ní. Dojdu k židli a posadím se vedle Emy. A ona se na mě vlídně usměje, dokonce i Marie. „Prý tě bodl temný anděl.“ Prohodí Ema „Ano.“ Atmosféra v místnosti je na bodu mrazu. Nastane nekonečně dlouhé trapné ticho, které nakonec prolomí Ema. „Tobě se Maty líbí co?“ vyhrkne na mě s neskrývanou zvědavostí. „Já – no.“ Koktám. „Emo!“ okřikne ji Marie. „Mě to ale vážně zajímá.“ Odpoví klidně. „Tak líbí nebo ne?“ „Možná.“ Odpovím neurčitě a ucítím, jak se mi žene krev do tváří. Sakra! Vykřiknu v duchu. „No tak, holky.“ Vstoupí do hovoru Alex. „Jste fakt divný.“ „Ty snad nikdy neokukuješ holky? Nikdy o nich nevykládáš Matymu?“ škádlí ho Ema. „Buď zticha!“ odsekne. Ema povytáhne jedno obočí a ušklíbne se na něj. „Děti moje.“ Prohodí Marie a rukou se plácne přes čelo. „Tak, Kim, v jakém Spolku jsi?“ osloví mě Marie s rukama na stole. „Spolku?“ podivím se. „Copak ty o nevíš o Spolcích?“ „Ne.“ Přiznám. Marie hodí nechápavý výraz po svých dětech ale ty také nevědí co říci.

 „JAK?!“ ozve se tlumený křik. Já, Marie, Ale i Ema obrátíme oči ke dveřím, i když v nich nikdo není. „Asi mu to už řekl.“ Prohodí sklesle Ema. Já jen nechápavě zírám na ty lidi, které jsem do dneška ani neznala. Někde z vily se ozve hlasité bouchnutí dveřmi. Dupot nohou po schodech. Pohled upírám na dveře a čekám až se v nich někdo objeví. Maty rychle vejde do místnosti. Spíš vběhne. Dojde až ke mně a uchopí mě za předloktí. Škubnutím mě vytáhne na nohy a já leknutím vypísknu. „Jdeme!“ prohlásí. Otočí se a hrne si to ke dveřím a mě stále drží za zápěstí, takže cupitám za ním ale musím jít rychle, protože mé malé nohy jeho dlouhým nestačí. Při rychlé chůzi se ohlédnu na Marii, Alexe a Emu. „Matyáši! Ihned se vrať sem!“ Vykřikne Marie ale Maty nezastaví. Dojdeme až ke dveřím, kde se zastavíme, aby Maty vzal naše mikiny. Otevře dveře a vyběhne, se mnou v patách, do tichého a chladného města.

Andělé /11

Yeah! Tady je další část příběhu. Přijde mi, že je je dost 'divná' ale snad se bude líbit! :)

Vypadají úplně jinak. Myslela jsem si, že andělská křídla vypadají jako svěšená křídla z bílého peří. Jako tak, která se vyobrazují na malbách a obrazech v kostelích. Ale mýlila jsem se. Jsou mohutná a peří se třpytí zlatým odleskem. Vyzařuje z nich jakási milost a vyvolávají ve mně pocit bezpečí, i když nevím proč přesně. Úžasem vydechnu. „Už je vidíš?“ prohlíží si mě od hlavy až k patě, jako by mě viděl poprvé v životě nebo jako když se po týdnu vrátím z lyžařského výcviku a Amy si mě ustaraně prohlíží. A k mému překvapení mi to ani nevadí. Přikývnu, jelikož se nedokážu donutit otevřít ústa. Po chvilce zírání se mi přeci jen podaří je otevřít a zeptám se: „A já je mám taky?“ „Kdybys prošla výcvikem a už od mala se je učila používat, tak bys je měla.“ „Aha.“ Smutně sklopím hlavu. „Chceš se proletět?“ navrhne Maty s úsměvem. „Cože?!“ vyhrknu „Jestli se chceš se mnou proletět.“ Zapakuje. „Jako, že bys letěl a nesl mě s sebou?“ ohromeně otevřu ústa. „Přesně tak! Ale jestli se bojíš výšek tak nemusíš.“ „Chci!“ vypísknu s nadšením šestiletého dítěte. „Tak pojď!“ natáhne ke mně ruku a já ji přijmu. Teplo z jeho ruky pocítím na celém těle. Vytáhnu se na nohy a zase mě pustí. Mám chuť ho za ní chytit znovu ale bylo by to divné a hlavně může mít dívku, neřekl mi o tom ale vyloučit to nemůžu. Teplo z jeho ruky mi pomalu chladne v dlani, a abych si ho udržela ještě déle, sevřu ruku v pěst.

 Projdeme domem k zadnímu vchodu, který vede na velikou zahradu s mnoha druhy květin a keřů. V nose mě zašimrá omamná vůně všech těch květů. „Tady pěstujeme byliny na léky a čaje. A vzadu máme i záhon se zeleninou.“ Vysvětlí, aniž bych se zeptala proč je na zahradě tolik různých druhů rostlinek. Přikývnu a pokračuji v chůzi vedle Matyho. Po chvíli chůze dojdeme na zelený neosázený prostor do tvaru kruhu. „Tak pojď.“ Pobídne mě a natáhne ke mně svou ruku. Zaváhám. Nikdy jsem vlastně ničím neletěla, ani letadlem. Vyschne mi v krku. „Neboj se. Nepustím tě.“ Usměje se, natáhne ruku ještě blíž, chytí mě za zápěstí a přitáhne si mě blíž. Vzhlédnu k němu a taky se usměji. „Nemáš se čeho bát. Bude to vzrůšo!“ „Já se nebojím. Ale nikdy jsem ničím neletěla –„ „Vážně se nemáš čeho bát!“ zopakuje a přitáhne si mě až k tělu. Cítím jeho dech ve vlasech. Jsem na sebe přitisklí, že cítím jeho tlukoucí srdce. Pevně mě obejme a já nosem nasaji vůni jeho trička. „Měli by ses mě taky chytit, abys nespadla.“ Poznamená s úsměvem ve hlase. „Jasně.“ Ruce mu obtočím kolem zad. „Můžeme?“ „Můžeme.“ Slyším, jak roztáhne křídla a pak už nestojím na pevné zemi ale vznáším se ve vzduchu. Hlavu mám pevně přitisknutou k jeho hrudi. „Koukej se!“ uchechtne se. Hlavu natočím do strany a uvidím, že jsme jen pár metrů nad zemí. Ucítím vánek ve vlasech. Ruce se mi začnou posouvat směrem dolů a mám pocit, že každou chvílí spadnu zpět na zem. Rychle zvednu jednu ruku a omotám ji kolem Matyho krku, a pak i druhou ruku. „Dobrý?“ ptá se mě a cítím jeho teplý dech na uchu. „Jo.“ Bradou se teď opírám o jeho rameno a koukám do strany. V dálce zahlédnu pole, na kterém jsem spolu už dvakrát byli. Náhle ucítím kolem sebe prudký závan větru a rychle se přitisknu blíž k Matymu. Slyším, jak mu v hrudi vibruje smích a na uchu jeho teplý dech. Podívám se směrem dolů, pod námi je již hluboká propast a my letíme stále výš nad město. A chvilku už pod sebou vidím celé město i s okolím. Všechno se mi teď zdá tak malinké a vše se stále víc zmenšuje. Když už se mi začne zdát, že vše pod námi je malinko rozmazané, začneme se pomalu houpat ve větru nahoru a dolu. Jako když jste na trampolíně ale zpomaleně. Vzduch okolo je chladný a mě přejede mráz po zádech. Očima jezdím do zmenšeném městě. A v tom se Maty prudce rozletí rovně za nosem a mě přes záda proudí studený vítr. Otočí se a já spatřím nebe, letíme směrem dolů, snažím se k Matymu přitisknout ještě víc, protože mám strach, že určitě spadnu. „Ááá!“ křičím mu do ucha. Opět se zastavíme ale tentokrát mnohem prudčeji než jsem čekala. „Jsi v pohodě?“ zeptá se mě a v jeho hlase je slyšet vzrušení a smích. „Ano. Ale jsi hrozně rychlý!“ zasměje se mi do ucha a znovu se rozletí. „Tak teď teda zpomalím, aby sis to užila.“ Oznámí a zpomalí.