„Vstávej!“ rozkřikne se někdo v mém pokoji. „Co?“
vyslovím unaveným hlasem. „Vstávej.“ Zopakuje hlas. Otevřu oči.
V místnosti se už prodírají první ranní paprsky. Vedle postele stojí Maty
držící hromádku oblečení. Jeho vlasy skoro září v raním světle. „Tak šup,
vstávej!“ popohání mě. Posadím se a
promnu si oči. „Co se děje?“ „Tady máš oblečení. Za pět minut dole.“ Položí
nějaké oblečení na stoleček vedle mé postele. „Proč, co se děje?“ zopakuji.
„Prostě si pospěš.“ Řekne naléhavě. „Počkám u vchodu.“ Otočí se a zavře za
sebou dveře.
„Našel jsem Lazara.“ Oznámí mi, když dojdu k němu.
„Jak?“ „Mám pár dobrých zdrojů.“ Mrkne na mě. „A kde je?“ „Myslím, že bude
lepší ti to ukázat.“ Prohlásí a chytí mě za ruku. „Dobře.“ Přitakám a společně
projdeme hlavními dveřmi.
Ve vzduchu je cítit voda a všude okolo nás je mlha. Tráva na
louce, na které právě stojíme, je orosená, takže s každým dalším krokem
mám boty vlhčí a vlhčí. Pohled směřuji kamsi přede mě, do té mlhy, přes kterou
není vidět do dálky. Oblečení už mám také orosené. „Musíme se dostat k lesu.“
Oznámí Maty a náhle zahne doleva. Musím skoro běžet, abych mu stačila.
Najednou se před námi vyloupne první strom, další a další.
Dorazili jsme k lesu. Maty se zastaví a hledí před sebe. Před sebe do lesa,
ze kterého se ozývá cvrlikání ptáků, ťukání kapek o listí a praskání větviček. „Kam
teď?“ vyzvídám šeptem. „Pst!“ sykne a přitiskne si ukazováček ke rtům. „Jsme
blízko. Pojď potichu za mnou.“ Poručí mi a já přikývnu. Potichu vkročí do lesa.
Jsem mu v patách. Našlapuji na stejná místa co on.
Stromy v této části lesa rostou blízko u sebe a jejich
kořeny se plazí po zemi jako hadi. Něco mi proletí těsně nad hlavou a já se
ohlédnu. V tom momentě došlápnu na jeden kluzký kořen. Noha mi podklouzne,
zapotácím se. Snažím se udržet rovnováhu ale už je pozdě. Nohou zakopnu o další
kořen a přepadnu na Matyáše. Oba dva se s hlasitým žuchnutím spadneme na
zem. „Á!“ ozve se tiše Maty. „Promiň.“ Omluvím se a pomalu se začínám zvedat. „Stůj!“
rozkáže mi a já se naprosto zastavím. „Lehni si na zem.“ Opět si lehnu na zem,
tentokrát vedle Matyáše, ne, na něj.
„Slyšela jsi to?“ ozve se někde z dálky. „Ne.“ Odpoví
druhý hlas naštvaně, nejspíš ženský. „Jako by tam něco bylo.“ Mužský hlas. „Ty
se snad bojíš?“ uchechtne se žena. „Nebojím!“ ohradí se „Ale vážně jsem něco
slyšel.“ „Tak se tam běž kouknou, když tě to tak trápí. Určitě to bylo nějaké
zvíře.“
Po chvilce se uslyšíme blížící se kroky. „Nic tu nevidím.“ Ohlásí
hlas. „Vždyť jsem to říkala.“
Kroky se začnou vzdalovat. „To bylo těsný.“ Poznamená Maty. „Co
teď?“ zeptám se. „Poletíme. Nic jiného mě nenapadá.“ zašeptá. „Ale nejdřív se
musíme odplazit někam dál.“ Přikývnu, protože se bojím, že by nás slyšeli. Maty
se začne plazit po mokré zemi. Zamračím se a vydám se za ním.
Plazíme se dlouho a pomalu ale za to dost nahlas. „Ideální.“
Zastaví se, tak prudce, že narazím hlavou de jeho nohy. V mžiku vyskočí na
nohy. Je tak pružný a rychlý, jak to
sakra dělá? Povzdychnu si. Vyškrábu se na nohy. Mikinu i džíny mám mokré. „Poletíme?“
zeptám se. „Ano.“ Zazubí se na mě. „Tak pojď.“ Chytí mě za ruku a přitáhne si
mě k sobě. Obejmeme se a najednou se odlepíme od země.
Žádné komentáře:
Okomentovat