Andělé /3

Třetí část příběhu Andělé!

Dojdeme až na louku zhruba kilometr od města a asi dva od domu, v němž bydlím. Zastavíme se na kraji louky u odpočívadla s lavičkou. Sedneme si a chvíli tiše koukáme na hvězdy. „Poznáváš nějaké souhvězdí?“ zeptám se, abych prolomila ticho. „Ano, třeba támhle je Kasiopea. Vidíš?“ „Jo, a támhle je Orion.“ Ukazuji na tmavou oblohu. V tu chvíli uvidím v mém periferním vidění něco se lesknout. Rychle se tím směrem otočím ale v místě toho lesku je Maty. „Co se děje?“ „Nic, jen se mi zdálo, že jsem něco viděla.“ Odpovím a stále se na něj koukám. Ty jeho oči jsou tak zvláštní a teď jako by byly ještě světlejší a modřejší. „Co na mně vidíš?“ zeptá se s milým úsměvem. „Ty tvoje oči. Jsou tak zvláštní.“ Vydechnu. „Jak zvláštní“ řekne a v očích se mu zablýskne. „Teď!“ vyjeknu. „Co?“ ptá se a zvážní. „To nic.“ Jsem ráda, že je už tma, aspoň není vidět, jak se červenám. Musí to vypadat, že jsem se zbláznila. Jeho oči se otočí zpátky k obloze a já ten záblesk vidím znovu. Trošku sebou cuknu a Maty si toho všimne a otočí se zase na mě. „Co se děje?“ „Nic“ řeknu zmateně, asi jsem se vážně zbláznila. Koukám na něj, ne, já normálně nehorázně zírám do jeho očí a čekám na další záblesk. Po chvíli to vzdám a pohled zaměřím na oblohu a na Měsíc, ke kterému se hrne menší mrak a po chvilce ho zastíní, tak, že skoro není nic vidět. Kouknu se na Matyho. Jeho oči jako by zhasly. „No tak, přestaň na mě zírat. Vím, že jsem neodolatelný ale vážně mě děsíš.“ Prohlásí s medovým smíchem. Sakra zase na něj zírám. Ale nemůžu si pomoc, ty oči jsou tak zvláštní. 

Na lavičce sedíme ještě dlouho, dokud mi nezavolá teta, že bych už měla jít domů. Maty mě doprovodí až domů, po cestě si ještě povídáme a ten záblesk v jeho očích jsem ještě párkrát viděla ale nezmínila se o tom. U mého baráku se zastavíme a chvíli jen tak stojíme. „Už bych měla jít.“

„Jo“

„Tak ahoj“

„Ahoj.“

Než dojdu ke dveřím, ještě řekne „Nedáš mi na sebe aspoň číslo?“

Dojdu k němu a nadiktuji mu svoje telefoní číslo a znovu se rozloučíme, tentokrát mě ale chytne za ruku, mírně se ukloní a políbí mi ruku, červenám se. „Bylo mi ctí s tebou strávit večer.“ Řekne jako v nějakém starém filmu. „Mě také.“ Odpovím a po krátkém chodníčku odcházím ke dveřím.

Vysvlíknu se z šatů, umyju a jdu si lehnout. Než usnu myslím na Matyho. Jeho tvář, vlasy, oči, prostě všechno.

Ráno po probuzení se jdu nasnídat. V kuchyni už sedí Amy. „Dobré ráno, Kim.“ Zašveholí vesele Amy. „Dobré.“ Odpovím a začnu hledat mléko k cereáliím „Máme mléko?“ „Koukni se do lednice“ „No jo, dík.“ „Jak dopadlo rande?“ Na tuhle otázku nejsem připravená. „Cože? Prosím tě, to nebylo rande.“ Řeknu nervózně. „No dobře jak chceš.“ Směje se a při tom trochu rozlije po stole čaj. „Podáš mi hadr?“ stále se směje. „Jasně.“

Po snídani jdu do pokoje se obléknout. Kouknu se na mobil ale nic na něm není. Doufala jsem, že najdu nějakou esemesku od Matyho  ale nic. Zklamaně ho odhodím na postel a zapnu počítač. A napíšu své nejlepší kamarádce Aleně. ‚Ahoj, jak se máš? Nechceš někam zajít? Potřebuji něco probrat.‘ chvíli čekám, když nepřijde žádná odpověď, napíšu Tomášovi, mému druhému nejlepšímu kamarádovi. Jsme kamarádi už od školky a společně ještě s Alenou jsme spolu vyrůstali. Před pár měsíci se mi a Ále přiznal, že je gay. Byly jsme rády, že se nám přiznal. A teď se zas potřebuju svěřit někomu já. ‚Čau, Tomáši. Nemáš na mě dneska čas?‘ po minutě přijde odpověď ‚Jasně ale musíš přijít ke mně.‘ ‚OK. Za 30 minut jsem u tebe.‘

Už, už chci vypnout Facebook, když vtom mi přijde žádost o přátelství. Rozkliknu žádost a co nevidím. Maty! Jak mě našel?! Okamžitě příjmu žádost. ‚Ahoj, Kim!‘ napíše. ‚Ahoj, promiň, zrovna jsem na odchodu, napiš mi večer.‘ ‚OK‘ přijde bleskově odpověď. Vypnu počítač a vyrážím k Tomášovi.

Andělé /2

Druhá část příběhu Andělé!

Není tu moc lidí ale i tak je v malém obývacím pokoji skoro nedýchatelno, i přes to, že okna jsou otevřená. Snažím se nepřemýšlet o tom, kdo může být ten mladý muž, jak ho nazvala paní Sweet. Přejdu přes celý obývák ke stolu s občerstvením, vezmu se sklenici s vodou a pořádně se napiji. Zády stojím ke stěně a očima prozkoumávám dav lidí. Prázdnou sklenici položím na tác. Než jsme vešli do obýváku, museli jsme projít chodbou, všimla jsem si, že v ní bylo několik dveří a schody do dalšího patra. ‚Možná bude tam‘.

Zdá se mi, že dav zhoustl a vzduch je stále hrozný.  Všichni jsou oblečení do společenského oblečení šitého na míru. Prodírám se davem různě navoněných lidí. Uprostřed místnosti do mě vrazí nějaký muž a polije mě vodou ze sklenice. Voda se mi rozstříkne po modrých šatech a zanechá na nich tmavě modrý flek. Naštvaně zavrčím a hodím rozzlobený pohled po muži. „Promiň, já nechtěl“ omluví se mi mladý muž. „To je dobrý.„ vydechnu „Nevíte, kde jsou tu záchody?“ „Ano, vím, pojď za mnou.“ Chytí mě za ruku a táhne mě davem do chodby a pryč z obývacího pokoje. Zastavíme se uprostřed chodby přede dveřmi. „Tady to je“ s úsměvem ukáže na dveře. Kývnu a vejdu dovnitř.

Na dveřích je zámek, otočím jim a zamknu se v malé, světlé koupelničce se sprchovým koutem, záchodem a umyvadlem. “Pod umyvadlem je fén a nějaké ručníky.“ Ozve se tlumený hlas za dveřmi. Z pod umyvadla vytáhnu fén a začnu si fénovat šaty. Po pár minutách to vzdám, kouknu se do zrcadla nad umyvadlem. Flek už skoro není vidět. ‚To je zase den‘ nemůžu tomu uvěřit. Takovéhle věci se mi dějí neustále a čím dál tím častěji. ‚Pak, že existují andělé.‘ zavrčím si v duchu. Otevřu dveře a vyjdu ven. Vedle dveří se opírá kluk zhruba mého věku, má blond vlasy a kulatý obličej. Jeho modrá košile mu ladí s očima, když mě ty oči toho mladíka zahlédnou, řekne „No konečně! Víš, chtěl sem se ti ještě jednou omluvit a zeptat se tě jestli by ses nechtěla jít projít na vzduch.“ Při pohledu na obývák se mi svírá žaludek z nedýchatelného vzduchu, tak po chvilce kývnu.

Venku je nádherně chladný, večerní vzduch. Slunce už pomalu zapadá a obloha tmavne. Při pohledu na toho blonďatého chlapce si uvědomím, že to je ten mladý muž, o kterém mluvila paní Sweet. „Jakpak se jmenuješ?“ zeptá se mě blonďák. „Kim, a ty?“ odpovím s radostí, že jsem ho našla. „Maty. Je krásný večer, že?“ „Ano to je.“ Odpovím a koukám se na oblohu. „Pozoruješ ráda nebe?“ vyptává se Maty. „No, ano. Přijde mi fascinující.“ „To mně taky. Víš, teta mi o tobě něco málo říkala. A hned jsem si myslel, že budeš krásná ale takhle? To jsem vážně nečekal.“ Poví mi s neodolatelným úsměvem a já cítím, jak se červenám. ‚On se mnou flirtuje?!‘ vyjeknu v duchu. „Vážně, jsi moc krásná!“ „Dovolím si s tebou nesouhlasit.“ Jeho s mích je tak sladký a zvonivý. „Ale prosím tě!“ s úsměvem se na něj podívám. Ty modré oči jsou tak světlé, až to je skoro nepřirozené. „Dnes je úplněk.“ Prohodí rychle. „Jo asi jo.“ Nechtěla by ses jít projít někam, kde nebude tolik světel?“ „No víš, já tady mám tetu a asi by nebyla zrovna nadšená, že jdu někam do tmy s úplně cizím klukem.“ Zase se zasměje „Tak víš co? Zajdeme za ní a zeptáme se, jo?“ přikývnu a jdeme zpátky do obývacího pokoje.

Tetu najdu rychle a zeptám se jí, jestli se můžu jít projít s Matym. „Dobře ale měj zapnutý mobil! Až budu vyrážet, tak ti zavolám.“ Divím se, že mi to dovolila „Neboj“ dodám kvapně.

Andělé /1

První část mého nového příběhu s provizorním názvem Andělé! :)

„Andělé existují“ říkával mi strejda, vždy než odjel na nějakou misi. Já jsem byla vždy realista, nevěřila jsem na zázraky ani na nadpřirozené bytosti. Ani ve školce, když jsem byla malá, nikdy jsem si nehrála na víly nebo čarodějnice. Právě mi je 15 a stále nevěřím.

„Vážně tam musím jít taky?“ ptám se tety. „Je to slušnost!“ ohradí se teta. „A co tam budu dělat?!“ hádám se. „Říkáš mi, ať se k tobě chovám jak k dospělé, tak se tak už začni chovat, Kim!“ uzavře teta. U tety žiji už čtrnáct let. Moje máma mě nechtěla, a abych nemusela do dětského domova, tak se mě ujmula teta. Jsme skoro jako nejlepší kámošky takže takových situací jako je tato moc není. „Fajn!“ odseknu a odejdu do pokoje se převléknout na oslavu narozenin paní Sweet, je to tetina zaměstnavatelka. Venku je jarní počasí, a tak si oblékám světlemodré šaty ke kolenům, silonky a černou koženou bundu. Dojdu k zrcadlu, nanesu si na obličej malou vrstvu make-upu, černé stíny a řasenku.

„Můžeme vyrazit?“ zeptá se mě teta, když už je obutá na chodbě. Na sobě má černou sukni těsně nad kolena s černým tričkem s dlouhým rukávem, dlouhý červený kabát a červené kozačky. Vlasy má vyčesané do drdolu. „Ano“ odpovím, obuji si černé kotníčkové boty a vyrazíme. Jdeme pěšky, protože k paní Sweet to je jen pár ulic.

 Dům paní Sweet je skromný, podle mě je docela zazobaná ale nechce to dávat najevo. U vrátek stojí vysoký muž v obleku. „Zdravím dámy, máte pozvánku?“ Pozdraví, jakmile se zastavíme před vrátky. „Ano, jistě, tady jsou.“ Řekne teta a podá je muži v obleku. „Děkuji. Přeji Vám příjemnou zábavu.“ Řekne mile a otevře nám vrátka.

Uvnitř, většího rodinného domu paní Sweet, je dům útulný, udivuje mě jak moderní nábytek tady má a jak je vše krásně sladěné. Kabáty nám pověsí nějaká žena, nejspíše její uklízečka. A pošle nás chodbou do obýváku, ze kterého jsou slyšet hlasy a tlumená hudba. V obývacím pokoji je zhruba dvacet lidí, většinou vyššího věku než je čtyřicet ale i mladší by se tu našli. Z davu se vynoří paní Sweet, starší žena, okolo padesáti let, vlasy má obarvené na červeno, rty má natřené rtěnkou stejného odstínu jako vlasy a její zelené šaty sahají až na zem. „Dobrý den, paní Sweet. Děkujeme za vaše pozvání.“  „To nestojí za řeč, Amy!“ prohodí paní – Amy je zkratka ze jména Amálie, tak se jmenuje teta – „Kim, vypadáš moc krásně, líbí se mi, jak sis nechala rozpuštěné vlasy a ty modré šaty.“ „Děkuji.“ Poděkuji s úsměvem. „Pojďte se raději bavit s ostatními. A Kim je zde i jeden mladý muž´, který doufá, že se s tebou setká.“ Prohodí. „Prosím? Kdo? A jak o mně může vědět?“ podivím se. „Zmínila jsem se před ním, že přijde má kolegyně s moc krásnou neteří.“ Cítím, jak se začínám červenat. „Tak běž.“ Pobídne mě, kývnu a pomalu odcházím. Ještě se stihnu ohlédnout za Amy, než se ztratím v davu lidí.