The Doctor shadowhunter 2.

Zdravím! Mám pro Vás druhou část tohoto podivného příběhu o Doktorovi a lovcích stínů. Doufám, že se bude líbit! ;)

Doktor se rozvalí do široké postele z tmavého dřeva a s nadýchanými polštáři. Pokoj byl světle vymalovaný a všechen nábytek v něm byl z tmavého dřeva- skříň, noční stolek, psací stůl, židle, okenní rám.  

"Je to tu fakt parádní!" vypískl opět Doktor "ale chci něco dělat!" vyskočil z postele a vydal se ke dveřím. Tady v Institutu se člověk lehce ztratil. Ale Doktor přesně věděl, v kterém pokoji je Alis a vydal se tím směrem.  

Prošel dlouhou chodbou osvětlenou tlumeným světlem z magických kamenů, a pak doprava. Zastavil se u dveří a bez zaklepání otevřel. 

"Nepůjdeme se tu porozhlédnout?" vypustil z úst než si stačil všimnout, že Alis není sama. Seděla na posteli a v křesle u okna seděla další dívka. Hnědé vlasy měla vyčesané do vysokého drdolu, její šaty měli zelenou barvu a v prohlubni pod krkem jí vysel přívěsek anděla a nějaký prsten. Obě dvě na něj vykuleně zíraly. 

"Pardon, já jsem Doktor. Nechtěl jsem rušit. Jen jsem šel za Alis."  

"To je dobrý. Já jsem slečna Tessa Grayová. Pokud chcete soukromí, nechám vás tu-" "Ne, zůstaňte! Vlastně, neprovedla byste nás tady?" 

"Rády bych ale sama se tu nevyznám, žiji tu teprve pár měsíců." Tessa přelétne Doktora pohledem. "Ale můžeme požádat třeba Jema." vyhoupla se na nohy a zamířila ke dveřím. Alis se zvedla za ní. 

"Myslím, že bude u sebe v pokoji." Řekla Tessa zamyšleně a zatočí za roh další chodby. Doktor jde vedle ní a Alis pár kroků za nimi. Najednou se chodbou rozezní zvuk houslí.  

"Kdo to-?" Chtěla se Alis zeptat ale nedořekla větu. Mezitím Tessa doběhla ke dveřím na konci chodby ozářené magickými světly a zaklepala. Pomalu otevřela dveře a nakoukla dovnitř.  

"Tessie. Potřebuješ něco?" ozve se hlas chlapce, který Alis a Doktora dovedl k pokojům pro hosty. Když se dostali až k pokoji spatřili kluka- Jamese- se stříbrnými vlasy, jak má v jedné ruce housle položené pod bradou a druhé, teď už volně svěšené podél těla, smyčec. 

"Zdravím, příteli," skočil do jejich hovoru Doktor "neprovedl bys nás tady?" rychle vychrlí. 

"Ano, moc rád." souhlasí. 

*** 

Po hodinové procházce je James zavedl do sklepení, kde stál zrzavý muž nad nějakým strojem podobným lidskému tělu. Rukou od nějaké černé tekutiny se podrbal na hlavě a teprve po tom co si Jem odkašlal, zaznamenal jejich přítomnost.  

"Jame, kdo to je?"  

"Doktor" vykročí a zamíří k muži "a tohle je Alis." Alis mírně kývne hlavou. 

"Já jsem Henry Branwell. Vy ale nejste-"  

"Henry, jsou to mí známí." vysvětlil James rychle, tak aby nestihl dokončit otázku. Doktor přešel místnost až k panu Branwellovi a podíval se na stroj ležící na železném stole. "Co to je?" zeptal se. Henrymu se po obličeji rozlil úsměv, z toho, že někoho zajímá to, co dělá. "Jedno z mechanických stvoření. Ukážu vám to." pokynul Doktorovi rukou a on přešel až k němu. A Henry hned začal vysvětlovat: "Před pár dny na nás zaútočili, tyhle mechanické stroje, a tenhle je jediný, kterého jsme dostali." vzal do ruky nějaký šroubovák a píchl s ním do otevřeného hrudníku stroje. "Zajímavé. Můžu se podívat blíž?" Pan Branwell kývl hlavou na souhlas. "Myslím, že se tady chvíli zdržím." prohlásil Doktor radostným tónem. "Můžete jít. Pokoj pak nějak najdu."  

James kývl a otočil se k dívkám po jeho boku. "Myslím, že půjdeme do knihovny." prohlásil a s tím i nabídl Tessa rámě, která ho ihned přijala. A všichni tři vyrazili. 

*** 

Knihovna byla větší než si jí Alis představovala. Do místnosti se valilo světlo skrz vysoká okna, ze kterých byl vidět starý, šedivý viktoriánský Londýn. Byla tam řady polic s obrovským množstvím knih. Na stolech mezi policemi byly další knihy, otevřené na různých stránkách. Když jí James s Tessou provedli celou knihovnou narazili na černovlasého kluka- Willa, o kterém se Jem zmínil cestou do knihovny, prý v ní trávil hodně času, bylo to jeho nejoblíbenější místo hned pod tréninkové místnosti- opírajícího se o zeď. Tvářil se zamyšleně a svůj pohled skláněl ke knize, která mu ležela otevřená v klíně. 

"Ahoj, Wille." pozdravil ho James. Will vzhlédl od knihy a jakmile spatřil Alis vyskočil na nohy.  "Tohle je Alis Blacková, přišla k nám s Doktorem." vysvětloval rychle James modrookému klukovy.  

"S tím Doktorem?" zeptal se Will a v tmavě modrých očích se mu objevily hravé jiskřičky. "Páni. A já už myslel, že sis ho vážně jen vymyslel." usmál se na Jema. 

"Ne, příteli, je s Henrym. no, a rozebírají tam ten stroj." přešel k Willovi a přátelsky poplácal ho po zádech. Mezitím Tessa přešla k Alis a chytila jí za loket. "Chceš se podívat na nějaké knihy?" pošeptala jí do ucha. Alis přikývla vydali se společně na druhou stranu knihovny.  

"Jé, Císařský neduh!" vyhrkla Alis, jakmile spatřila jednu ze svých oblíbených knih. "Tu jsem četla nejmíň stokrát!" 

"Já taky. Je to krásný příběh." přitakala jí Tessa. "Taky je Kodex Lovců stínů. Chceš si z něj něco přečíst?" Alis přikývla a posadila se vedla Tessy, která už otevírala knihu. 

Po přečtení poloviny Kodexu a s doprovodným vyprávěním Tessy, Alis věděla, že Will a Jem jsou parabataiové, něco jako bratři ale jejich pouto je silnější, než jakékoli jiné pouto mezi bratry. Že Temní lovci používají Runy, které je vyléčí, pomůžou jim v boji, zlepší jejich zrak. A další věci, o kterých doteď neměla potuchy, že existují. Alis s Tessou se právě chystali otočit list, když v tom je vyrušil Will, který s svalil na zem vedle nich. 

"Jem začal kašlat, šel si pro lék." řekl a ustaraně se podíval na Tessu. Stoupla si a narovnala se. "Jdu za ním." prohlásila a s tím i odešla z knihovny.  

"Čteš Kodex, jo?" zahájil hovor Will. 

"Jo." 

"Nechceš najít něco zábavnějšího?" šibalsky se na ní usmál a nadzvedl jedno obočí.  

"Dobře. Ukaž mi něco zábavnějšího." usmála se na něj a pokusila se napodobit jeho šibalské nadzvednutí obočí. 

Andělé /19

A je tu po delší době další část Andělů, snad se bude líbit! :)

Vkročím do krámku a do nosu mě udeří silná vůně. Nedokážu ji určit ale je nepříjemná a chce se mi kýchat. V místnosti, natřené na světle hnědou, je mnoho poliček a skříní a ve všech se něco povaluje. Lahvičky s tekutinami nejrůznějších barev. Sušené byliny, svíčky, vonné tyčinky (alespoň si myslím, že to jsou ony). Dokonce na jedné poličce spatřím lidskou lebku a další kosti. A různé nádobky. Ze stropu jsou zavěšeny další věci ty, které se už nevešli do poliček. Sáčky nejrůznějších tvarů a velikostí, hůlky, - Z prozkoumávání místnosti mě vytrhne až známí hlas „Na nic nesahej, jasný?“ Maty. Přikývnu a spěšně přeběhnu k němu. Projdeme kolem řad skříní s nádobkami plnými různých prášků. Mám chuť se zeptat co to je ale v krámku panuje takové ticho, že mám až strach ho přerušit. Zastavíme se až u pultíku se starou pokladnou, hromadou papírů a zvonečkem ne přivolání obsluhy. Za pultem jsou další skříně, vypadají jako knihovny, plné svitků, papírů i knih. Maty párkrát silně zazvoní na zvonek a pak zakřičí. 

„Já vím, že tu jsi! Arnarmone! Vylez!“ 

Závěs napravo od pultu se zavlní a z něj vyleze docela vysoký muž s tmavší pletí a černými vlasy. „Ó, mladý Icemembers!“ překvapeně vyjekne. „čemu vděčím za tvou návštěvu?“ usměje se a jeho žluté oči zazáří. „Potřeboval bych od tebe pár věcí a –„ „A kdopak je tohle?“ přeruší ho. „To je-„ začne Maty. „Já jsem Kim.“ Představím se a podám mu svou ruku, abychom si potřásli rukama. Ale on k mému překvapení, uchopí mnou dlaň a přitáhne si jí k ústům a políbí ji. „Arnarmo, jméno mé, krásná Kim.“ Zatrylkuje a já se začervenám. „Arnarmo je jeden z vyšších čarodějů, je napůl čaroděj a napůl anděl.“ Vysvětluje se zájmem. "A kromě toho, umím perfektně čarovat!" prohlásí Arnarmo a konečků prstů mu vyšlehnou zářivě bílé světlo. A na stole se objeví tucet svázaných růži, zvedne je a podá mi je. "Pro tebe, Kim." Květiny přijmu a opět zrudnu v obličeji. Maty si hlasitě odkašle a zpraží Arnarmona zuřivým pohledem. "Ale no tak." zachechtá se Arnarmon.  

"Pro co jste vlastně přišli?" Obrátí list žlutooký čaroděj. "Pro nějaké zbraně. No, nějaké lehčí tady pro Kim." Obrátí se na mě. Při jeho pohledu mnou projede horká vlna vzrušení. Ty jeho oči mě nikdy nepřestanou fascinovat. "Něco vám najdu ve skladu, počkejte tady." Mrkne na nás a projde závěsem za pultem.  

"On je hrozný blázen." Podotkne Matyáš. "Jo to nejspíš ano." Přitakám a podívám se na růže, které mi Arnarmon dal. Maty se ke mně natáhne a chytí mě za ruku. Zhlédnu. "Neboj, tvojí tetu najdeme." usměji se na něj a zmáčknu mu ruku. "S tebou se nebojím."  

V tu chvíli se zpoza závěsu vyvalil žlutooký čaroděj s náručí pnou zbraní. S úsměvem od ucha k uchu. Rychle jsme se pustili. "Našel jsem vám nějaké dýky a meče, našel jsem i zlatý bič. Ještě vám přinesu luk s toulcem a šípy." oznámil nám při pokládání zbraní na pult. "Hned jsem zpět." otočil se na patě a opět zmizel. 

                                                                                                   *** 

"Vážně umíš střílet z luku?" ptá se mě Maty už po několikáté. "Jo, dřív jsem chodila na kroužek. A nechci se chlubit, ale patřila jsem mezi nejlepší!" hrdě jsem se poplácala po rameni.  

"Tak to zajdeme vyzkoušet!" vyhrkne a popadne mě za ruku. Vyběhne, já s sebou cuknu a rozběhnu se s ním ruku v ruce.  

Běželi jsme asi dva kilometry a já jsem už skoro nemohla, když jsme zastavili na kraji smrkového lesíka, pár set metrů od nejbližšího domu. Hluboko z lesa se ozývá zvonivý ptačí zpěv. Maty došel k nejbližšímu stromu. Vytáhl dýku a vyryl s ní do kmene stromu terč. 

Mezitím jsem si ze zad stáhla luk a vytáhla jeden šíp se stříbrnou špičkou- tyhle šípy se prý používaly na vlkodlaky, které stříbro zraňuje a zabíjí. "Běž stranou!" houkla jsem na Matyáše a on beze slova zaběhne za mě.  

Rozkročím se a bokem se natočím k provizornímu terči vyrytému do stromu. Ruku s lukem natáhnu před sebe. Přiložím šíp k tětivě. Natáhnu. Pomalu vydechnu a mířím doprostřed terče. Je to tak dávno co jsem držela luk s nataženou tětivou v rukách ale přesto se mi zdá, že to není ani den co to bylo naposledy. Zase vydechnu a vypustím šíp. 

Šíp sviští vzduchem a pak se zabodne do kmene stromu. Přímo doprostřed našeho provizorního terče. Po tváři se mi rozlije vítězoslavný úsměv a otočím se k Matyášovi.  

"Tak to čumím" vydechne Maty. "To to bylo nejspíš jen začátečnické štěstí! Udělej to ještě jednou." 

"A co za to?" 

"Výhru?" 

"Jakou?" 

"Uvidíš, jestli se ti to povede ještě jednou!" rukou naznačí abych došla vytáhnout šíp. otočím se a doběhnu si pro šíp. 

Opět přiložím šíp k tětivě. Napnu jí a vypustím šíp. Šíp se opět zabodne do středu terče.

  

Rozesměji a otočím se na Matyáše. "Tak co ty na to? A kde je ta výhra?" usmívám se.  

Maty udělá krok ke mně a já odhodím luk stranou. Natáhne ruku k mému obličeji a jemně se dotkne mé tváře. druhou rukou mě obejme kolem zad a přitáhne si mě blíž k sobě. Tělem mi projede zachvění. Zvednu ruku a položím ji na tu jeho na mé tváři. Druhou rukou se ho chytím nad jeho loktem a pomalu jí posouvám směrem k jeho rameni. Rukou na mé tváři mi zajede do vlasů a přitáhne si mě ještě blíž. Skloní se ke mně a mile se na mě usměje. Stoupnu si na špičky abych ho mohla políbit. Pak se naše rty spojily. Oběma rukama ho pevně obejmu a přitisknu se k němu ještě víc. Rty divoce přejíždí po těch mích a pod tou tíhou jeho úst a těla pootevřu rty a úplně se tomu polibku poddám.  

The Doctor shadowhunter 1.

Ho ho hó! Hrozně jsem se nudila a psát Anděli se mi moc nechtělo (ale už se na nic pracuje), tak jsem napsala toto. Určitě v tom budu pokračovat, protože mě to nesmírně baví! Je to taková slátanina mého oblíbeného seriálu (Doctor who) a oblíbení knižní série (TID: Clockwork angel). Tak si to užijte! :)

Doktor rychle zatáhl se smíchem za nějakou páku, a s tím TARDIS hlasitě zaskřípala a s prudkým nárazem přistála. Alis klopýtla a narazila do zábradlí. Ten skřípot byl ten nejkrásnější zvuk na světě, pokaždé, když  ho Alis slyšela, srdce se jí rozbušilo. A bolest, kterou  cítila po nárazu  nikdy moc nevěnovala pozornost.  

"To bylo hladké přistání!" vyhrkl s úsměvem od uch k uchu. "Tak, a kdepak jsme to přistáli tentokrát?" zkoumavě se zahleděl do monitoru upevněného nad ovládací konzolí. "1878!" vypískl a rychle se  otočil k Alis, až se mu zavlnily  vlasy, které měl vepředu trochu delší takže je měl jako takovou ofinku. "Moc krásný rok." podotkl. "A vida! Jsme v Londýně!" šťouchl do obrazovky, která se následně odšoupla stranou. "V šatně budou nějaké šaty. Obleč se." 

 Mrkl na ní a Alis se vydala do šatny. Šatna byla rozlehlá, plná šatů, triček, tepláků, sukní, obleků, prostě plná všeho. "Fí ha" vydechla "nikdy mě nepřestaneš překvapovat, TARDIS." zasmála se. Došla  až doprostřed místnosti a rozhlédla se po okolních zdích. Po menším pátrání narazila na nádherně nadýchané modré šaty až na zem s ramínky a i s korzetem, které se tenkrát nosívali. S námahou  se do nich nasoukala, ne proto, že by jí byli malé, to ne, suprově jí padly ale neuměla  si zavazovat korzet. Takže jí to dalo docela zabrat. 

"Páni!" vydechl Doktor a prohlížel si ji. "Taky ti to sluší." řekla mu, a taky nelhala, slušelo mu to - jako vždy -, měl na sobě černé sako, které neměl zapnuté,  s bílou košilí a červeným motýlkem, a také měl červené kšandy a černé kalhoty s černými teniskami. Vážně vypadal dobře. Hlavně v tom světle, které vydávali stěny uvnitř TARDIS. Dvěma dlouhými kroky došel až ke konzoli a namačkal pár čudlíků a tlačítek. "Co to -" "To udělá TARDIS neviditelnou." nenechal ji Doktor dokončit svou otázku. Pak k ní přiskočil a nabídl ji své rámě a ona ho bez zaváhání přijala. Ráznými kroky se společně vydali ke dveřím, které vedli ven z TARDIS, dveřím do nového světa.  

*** 

Jako první Alis ucítila na kůži chlad okolního vzduchu a pak ji udeřil do nosu zápach Londýna. Londýna bez smogu, ale byla zde hodně cítit Temže a odpadky. "Na to si zvykneš." podotkl, nejspíše si všiml jejího zhnuseného obličeje. Ocitli  se na menším náměstíčku, kolem nich byly domy z šedých nebo hnědých cihel, když se Alis ohlédla, TARDIS už byla neviditelná, spatřila jsem obrovský, dalo by se říci zámek nebo rozlehlý kostel s pár věžičkami. Kostel obklopoval vysoký kovový plot a mohutnou bránou, která byla zavřená. Nad kostelem se strašidelně vznášely šedé, dešťové mraky - které byly v Londýně více než obvyklé i u nich v roce 2014. "Půjdeme zazvonit." oznámil Doktor s neskrývanou radostí v hlase. Alis stačila jen přikývnou, než Doktor rychlým krokem zamířil k bráně. 

Svižným krokem  došli až k železné bráně, i když Alis se občas zvrtla noha na podpatcích, na kterých nebyla zvyklá chodit. "Myslíš, že mají zvonek?" zeptala se s obavami. "Ne, žádný nevidím." zvedl ruku a podrbal se ve vlasech, mezitím druhou rukou vytáhl svůj sonický šroubovák - nejvíc sexy a cool věc, Alis z něj byla vždycky  unešená. Ruku i se šroubovákem natáhl k zámku vrat. Šroubovák vydal bzučivý zvuk a po chvíli se vrata otevřela. Protočil v ruce s šroubovákem a zasunul si ho do vnitřní kapsy saka. Pravou rukou rozrazil vrata a dlouhým krokem vstoupil na dvůr. S nataženou rukou se natáhl pro Alis, která se ho chytila. 

Zastavili se u obrovských dřevěných dveří. Doktor se opřel do dveří ale ty ne a ne se otevřít. "Použij šroubovák." navrhla mu Alis. "Přeci jsem ti říkal, že nefunguje na dřevo." zavrtěl hlavou a rukou si prohrábl vlasy. Pak zaklepal třikrát na dveře. Po chvíli uslyšeli kroky zevnitř budovy. Doktor si narovnal motýlka a podíval se na svou společnici. S pocitem velkého očekávání se na něj zazubila.  

Dveře se otevřeli a objevila se v nich dívka v dlouhých černých šatech a dlouhým rukávem a čepičkou na hlavě. Hnědé vlasy měla stažené do drdolu- v tu chvíli si Alis uvědomila, že jsi si je také měla vyčesat a nenechat si je volně spadat na ramena, ale to už bylo pozdě nad něčím takovým přemýšlet. Žena se na nás podívala s nedůvěřivým výrazem ve tváři. Alis si ji důkladně  prohlížela a všimla si, jejích umazaných rukou- služka pomyslela si náhle. Byla natolik ponořená ve svých myšlenkách, že málem přeslechla dívku: "Kdo jste a co tady pohledáváte?" 

*** 

"Zdravím, já jsem Doktor John Smith, ale můžete mi říkat jen Doktore," ujmul se Doktor slova "a tohle je moje společnice Alis Blacková." představil je svým obvyklým rychlím tonem a Alis se mírně uklonila- i když nevěděla proč to udělala. "Ale to stále nevysvětluje to, co tady pohledáváte." obořila se na ně žena a zamračila se. "Promiňte," omluvil je Doktor a vytáhl z jedné za svých kapes psycho papír - to je taky úplně super věc, když jí někomu ukážete, on na něm uvidí, přesně to co chce. Žena si přečetla vzkaz. "Pojďte dovnitř, oznámím paní Branwellové váš příchod. Zatím počkejte zde." otočila se a svižným krokem odešla kamsi do útrob budovy. "To šlo hladce." vydechla Alis šeptem a tiše se zasmála.  

"Co si vlastně myslí, že jsme zač?" zeptala se. 

 Doktor se podíval na Psycho papír. "Myslí si, že jsme rodinní přátelé pana Jamese Carstaira."  

*** 

Vstoupili do rozlehlé pracovny, kde je už čekala- nejspíš - paní Branwellová, v zelených šatech, které zvýrazňovali její hnědé oči i vlasy. Po její levici stál mladý kluk, asi 17 let starý, se stříbrnými vlasy a stříbrnýma očima, na sobě měl bílou košili a černé kalhoty.  

"Paní Branwellová, toto je pan John Smith a -" "Mám radši, když mi lidé říkají jen Doktor." skočil dívce do řeči. "-a Alis Blacková." představila je dívka. "Děkuji ti, Sophie, už můžeš jít." poděkovala paní Branwellová a Sophie se otočila a při odchodu za sebou zavřela dveře. "Vy jste přátelé rodiny Carstairů?" zeptala se paní Branwellová. 

 Alis s Doktorem  se na sebe podívali. "Ano. Ty budeš James, že ano? Víš, znal jsme tvé rodiče-" "Mohl bych si tady s Doktorem a jeho-" odmlčel se. "Přítelkyní." Vyhrkl Doktor a Alis ucítila jak jí začal rudnout obvykle bledý obličej. 

 " a jeho přítelkyní promluvit  o samotě, Charlott?"  

"Jistě, budu v knihovně." řekla a odešla. 

"Už jsem si myslel, že nás necháš vyhodit!" zachechtal se Doktor. Alis se na něj nechápavě otočila. "Možná jsem to měl udělat." usmál se na nás kluk se stříbrnými vlasy a světlou, téměř průsvitnou kůží.  

"Jak to je už dlouho?" kluk si vytáhl rukávy. "Pět šest let?" usmál se na ně James. Byl krásný- ale ne jako kluci z doby, kde žije Alis, byl něčím zvláštní. 

"Víš, pro mě to jsou zhruba dva roky." Doktor přešel místnost až k Jamesovi a potřásli si rukou. Pak se kluk otočil k Alis a pozorně si jí prohlédl.  

"Ty asi nebudeš odsud, že?" pronesl směrem k Alis, která za celou dobu nic neřekla.  

"Ne, Doktor mě sem přivezl z roku 2014." Odpověděla mu. 

"Páni, to je víc než sto let." pousmál se mírně pokřiveným úsměvem. "Chcete tu zůstat a zítra se s námi vydat na lov?" 

"To je výborný nápad!" vykřikl Doktor tak, že z toho Alis mírně nadskočila. 

"Skvělé, ukážu vám pokoje pro hosty!"