Andělé /16

Po dlouhé době jsem napsala další část. :) Je o něco delší než normálně, takže doufám, že to nevadí! Je docela divná ale co už. ;)

Prostor pod námi se zmenšuje a vzdaluje. Nesmím se dívat dolů! Okřiknu se v duchu, protože se mi sevře strachem žaludek. Pozoruji šedo modrou oblohu a mraky plující po ní. Záda mi ovane chladný vítr a já se oklepu zimou. Matyáši si mě přitáhne blíž k tělu. Do nosu nasaju jeho vůni. Vůni plnou svěžího vzduchu a nějakých krásně vonících květů. „Koukej dolů.“ Odlepím obličej od jeho hrudi a podívám se dolů. Vznášíme se pár metrů nad strom ne konci lesa. Doléhají k nám hlasy dvou postav pod námi. „Co tam dělá takovou dobu?“ slyším tlumený hlas muže, který nás málem nachytal dole v lese. „Dej mu čas.“ Odpoví netrpělivě žena. Oba dva stojí u vchodu do jeskyně, každý na jedné straně. Na sobě mají černé oblečení a v rukách drží nějaké dlouhé meče, které tmavě září.

„Zenon a Aline. Takže je vzal s sebou.“ Povzdechne si Matyáš. Otáčím hlavu směrem k Matyášovi, abych se zeptala kdo to je. Odpovědi se mi dostane ještě před tím, než se stačím zeptat. „To jsou Lazarovi poskoci. Nejsou moc chytří, ale za to se dobře perou.“ „Čekají na Lazara? On- On je uvnitř?“ zeptám se s pohledem upřeným na jeskyni. „Jo. Ale co tam dělá, to netuším.“ Odvětí mi klidným hlasem. V tu chvíli jakoby celý svět ztichl. Slyším jen náš dech a šumění listí v letním vánku. Matyáš zakleje a koukne se směrem dolů. „Támhle jsou!“ zakřičí Zenon pronikavým hlasem a při tom ukazuje našim směrem. „Vidím.“ Zavrčí Aline. Sáhne si za opasek a vytáhne nějakou zbraň, nejspíš nůž. Není moc velká, takže na ni nevidím dobře. Napřáhne ruku i s nožem a mrští jim po nás. Maty se snaží uhnout, ale nezareagoval dost rychle na to, aby se nám nůž vyhnul úplně. Nůž proletěl tak blízko mé ruky, že mě škrábl. Zakřičím a s leknutím se pustím Matyáše, takže mě drží jen on. Nejsem sice moc těžká ale on to nečekal. Celou dobu jsem se ho držela jak klíště a on mě jen přidržoval. Na zlomek vteřiny se setkáme pohledem a já opět vykřiknu.  

Řítím se volným pádem k zemi. Všechno jako by se zpomalilo. Jen mé srdce tluče rychle. Otočím hlavu na bok, za horizontem už vylézá Slunce a osvětluje krajinu pode mnou zlatou barvou. To je poslední věc, kterou kdy uvidí? Pomyslím si. Zahledím se do Slunce a pak zavřu oči. Připravená zemřít. Už zase.

                                                                    ***

Nevím, co se stalo potom. Jen vím, že mě bolí ruka a třeští mi hlava. Ta bolest je nesnesitelná, je to jako kdyby se mi v hlavě nafukoval balonek a tlačil na mou lebku.

Otevřu oči. Ležím v bílé místnosti. Otočím hlavu na stranu. Hlavou mi projede další, ještě horší bolest. V místnosti jsou ještě další postele.

Jsem v nemocnici. Pomalu otočím hlavu na druhou stranu. Na židli vedle mé postele sedí schoulená spící postava s blond vlasy. „Maty?“ chci říct, ale z hrdla mi vyjde jen neznatelné zakvílení. Ale zřejmě to stačilo na to, aby to probudilo Matyáše. „Jsi vzhůru.“ Pronese to zvláštním způsobem, který se mi nedaří dešifrovat. Jo – chci říct ale z hrdla se mi to jednoduché slůvko nedaří dostat. Tak přikývnu. „Nemusíš se namáhat, dali jsme ti zklidňující léky, takže asi ještě nějakou dobu nebudeš moc mluvit.“ Řekne bezstarostným hlasem.

„Byl dlouhý pád co? Pamatuješ si to?“ ptá se a při tom se do mne zarývá svýma nekonečně modrýma očima. Zavrtím hlavou. „Naštěstí jsem tě stihl doletět, ještě před tím, než jsi proletěla stromy a narazila do země.“ Zdá se mi, že se na sekundu i usmál ale hned nasadil vážný výraz. „Jak jí je?“ zeptá se někdo za mnou. „Určitě výborně, zeptej se jí sama.“ Zazubí se Maty. K Matyášova neslyšně dojde Ema. Je jako kočka – zamyslím se – Kočka s modře ledovýma očima. Ladně se posadí na kraj mé postele a něžně mě pohladí po ruce, kterou mám položenou na peřině. „Ty jsi jak magnet na úrazy.“ Povzdychne si. „Tolik léčiv jako na tebe, na pár dní, nespotřebujeme ani za měsíc.“ Laskavě se na mě usměje a opět mě pohladí po ruce. „Dala jsem ti dělat čaj. Hned ti ho přinesu.“ Při tom se otočí na Matyáše, jako by čekala na svolení. On jen pokrčí rameny.

„Tak, tady máš. Po tom by se ti měl uvolnit krk.“ Podává mi hrnek s horkou tekutinou, která vypadá jako čaj. Přičichnu si k horké tekutině a zhnuseně nakrčím nos. „Jo je hnusnej, ale udělá se ti líp.“ Povzbudivě se na mě usměje Ema. „Tak na zdraví!“ houkne Maty a při tom se na mě zazubí. Zavřu oči a napiji se čaje. Chutná odporně. Jako když smícháte něco hodně kyselého, hořkého a slaného. Obličej se mi stáhne do zhnusené grimasy. Maty má co dělat, aby se nezačal smát. A Ema se na mě ustaraně kouká. „Zkus toho vypít co nejvíc najednou.“ Poradí mi Ema.

S odporem do sebe kopnu zbytek horké tekutiny a svalím se zpět do postele. „Chutnalo?“ zeptá se Maty hlasem, ze kterého jen září smích. „Ne.“ Odpovím a překvapením vyjeknu. „No vidíš, já ti to říkala.“ Prohodí Ema. Vezme mi hrnek z ruky a odkráčí s ním pryč.

                                                                       ***

„Za týden se vrátíme, jasný? Víme, že to je hrozně narychlo, ale zasedání rady je prostě zasedání, nesmíme tam chybět.“ upřesňuje Max a při tom se přísné dívá na své tři děti a na mě. „Jo, už jsi nám to říkal nejmíň desetkrát.“ Mávne nad tím rukou Maty. „Takže, neprovádějte nic nezákonného. Nesnažte se vynalézat nové věci ani nic podobně nebezpečného! A v pondělí vás přijde zkontrolovat Sára.“ káže svým dětem Marie. Maty, Ema a Alex jen znuděně přikyvují. „Tak si to tam užijte. A neboj, my to tady zvládneme.“ Obejme svou matku Ema a pak i svého otce. „Nebojte, budeme v pohodě.“ Ujišťuje rodiče Maty. „A už jeďte nebo se Ema rozbrečí.“ Uchechtne se. Mezitím si Max nastoupí do auta a zamává dětem. Nastartuje a čeká na svou manželku. Marie se starostlivě podívá ne své tři děti a dodá „Mám vás moc ráda. Tak za týden, ahoj.“ A nastoupí do auta, které se po chvíli rozjede po ulici a zmizí za zatáčkou na konci ulice. 

Proslov na konec 9. hočníku

Snad každý, kdo se dostal do devátého ročníku základní školu, musel psát proslov. A mě to také neminulo. Měli jsme na to týden a já jsem u toho celkem strávila asi tři hodiny (asi), možná i méně a možná více, ale dalo mi to parádně zabrat. :D Nicméně tady to je:

Vážení přítomní,

devět let, na této škole, uplynulo jako voda a my už nejsme ti malý školáčci, kteří se do školy každý den těšily, pečlivě se připravovali a pilně učili. Teď už jsme patnáctiletí deváťáci, snad rozumní občané, které to ve škole už moc nebaví a těší se na letní prázdniny.

   Za devět let chození do školy, jsme se toho hodně naučili, číst, psát, počítat, hrát sportovní hry. Naučili jsme se i jak spolu vycházet, přesto že někdy se naše chování nedalo vydržet. Ano, vztahy a nálady se u nás ve třídě měnili jako počasí, i přes to nám vše bude chybět.

   A nesmím zapomenout na naše učitele, kteří nás na naší cestě za poznáním provázeli. Absolvovali jsme spolu s nimi spoustu hodin. Samozřejmě, že na některé budeme vzpomínat raději a na jiné méně, ale to nic nezmění na naši úctě o obdivu k jejich trpělivosti a snaze připravit nás na budoucí život.  S úsměvem budeme vzpomínat na jejich nesmrtelné hlášky, typu „tišina“, „matláci“, „Sedni si dozadu, nemohu se na tebe dívat“ „… a moji synové…“, „vezměte si barevky“, "Nejsi ty z 9.A?", "Vy Cvikovačky blbý!", a další.

   Na závěr, děkujeme rodičům, že nás na tuto školu dovedli, děkujeme školníkovi za věčnou trpělivost u otvírání skříněk a oprav všeho co se samo rozbilo, děkujeme kuchařkám, že nás neotrávily a sytily naše věčně hladové žaludky, pedagogům za snahu a trpělivost a spolužákům za krásně prožité školní roky na Základní škole náměstí Míru.

Andělé /15

Ahoj! Po delší době jsem opět napsala další část. Poslední dobou jsem na to neměla moc času, tak tady máte alespoň kratší část. :)

„Vstávej!“ rozkřikne se někdo v mém pokoji. „Co?“ vyslovím unaveným hlasem. „Vstávej.“ Zopakuje hlas. Otevřu oči. V místnosti se už prodírají první ranní paprsky. Vedle postele stojí Maty držící hromádku oblečení. Jeho vlasy skoro září v raním světle. „Tak šup, vstávej!“ popohání mě.  Posadím se a promnu si oči. „Co se děje?“ „Tady máš oblečení. Za pět minut dole.“ Položí nějaké oblečení na stoleček vedle mé postele. „Proč, co se děje?“ zopakuji. „Prostě si pospěš.“ Řekne naléhavě. „Počkám u vchodu.“ Otočí se a zavře za sebou dveře.

„Našel jsem Lazara.“ Oznámí mi, když dojdu k němu. „Jak?“ „Mám pár dobrých zdrojů.“ Mrkne na mě. „A kde je?“ „Myslím, že bude lepší ti to ukázat.“ Prohlásí a chytí mě za ruku. „Dobře.“ Přitakám a společně projdeme hlavními dveřmi.

Ve vzduchu je cítit voda a všude okolo nás je mlha. Tráva na louce, na které právě stojíme, je orosená, takže s každým dalším krokem mám boty vlhčí a vlhčí. Pohled směřuji kamsi přede mě, do té mlhy, přes kterou není vidět do dálky. Oblečení už mám také orosené. „Musíme se dostat k lesu.“ Oznámí Maty a náhle zahne doleva. Musím skoro běžet, abych mu stačila.

Najednou se před námi vyloupne první strom, další a další. Dorazili jsme k lesu. Maty se zastaví a hledí před sebe. Před sebe do lesa, ze kterého se ozývá cvrlikání ptáků, ťukání kapek o listí a praskání větviček. „Kam teď?“ vyzvídám šeptem. „Pst!“ sykne a přitiskne si ukazováček ke rtům. „Jsme blízko. Pojď potichu za mnou.“ Poručí mi a já přikývnu. Potichu vkročí do lesa. Jsem mu v patách. Našlapuji na stejná místa co on.

Stromy v této části lesa rostou blízko u sebe a jejich kořeny se plazí po zemi jako hadi. Něco mi proletí těsně nad hlavou a já se ohlédnu. V tom momentě došlápnu na jeden kluzký kořen. Noha mi podklouzne, zapotácím se. Snažím se udržet rovnováhu ale už je pozdě. Nohou zakopnu o další kořen a přepadnu na Matyáše. Oba dva se s hlasitým žuchnutím spadneme na zem. „Á!“ ozve se tiše Maty. „Promiň.“ Omluvím se a pomalu se začínám zvedat. „Stůj!“ rozkáže mi a já se naprosto zastavím. „Lehni si na zem.“ Opět si lehnu na zem, tentokrát vedle Matyáše, ne, na něj.

„Slyšela jsi to?“ ozve se někde z dálky. „Ne.“ Odpoví druhý hlas naštvaně, nejspíš ženský. „Jako by tam něco bylo.“ Mužský hlas. „Ty se snad bojíš?“ uchechtne se žena. „Nebojím!“ ohradí se „Ale vážně jsem něco slyšel.“ „Tak se tam běž kouknou, když tě to tak trápí. Určitě to bylo nějaké zvíře.“

Po chvilce se uslyšíme blížící se kroky. „Nic tu nevidím.“ Ohlásí hlas. „Vždyť jsem to říkala.“

Kroky se začnou vzdalovat. „To bylo těsný.“ Poznamená Maty. „Co teď?“ zeptám se. „Poletíme. Nic jiného mě nenapadá.“ zašeptá. „Ale nejdřív se musíme odplazit někam dál.“ Přikývnu, protože se bojím, že by nás slyšeli. Maty se začne plazit po mokré zemi. Zamračím se a vydám se za ním.

Plazíme se dlouho a pomalu ale za to dost nahlas. „Ideální.“ Zastaví se, tak prudce, že narazím hlavou de jeho nohy. V mžiku vyskočí na nohy. Je tak pružný a rychlý, jak to sakra dělá? Povzdychnu si. Vyškrábu se na nohy. Mikinu i džíny mám mokré. „Poletíme?“ zeptám se. „Ano.“ Zazubí se na mě. „Tak pojď.“ Chytí mě za ruku a přitáhne si mě k sobě. Obejmeme se a najednou se odlepíme od země.