Andělé /13

Nová část příběhu. Co na ní říkáte? :)

Na ulici nás ovane chladný večerní vzduch. Slunce se již odvrátilo a na město začíná padat tma. Začínají svítit první hvězdy. Rychlým krokem míříme do vedlejší ulice. Po pár set metrech se zastavíme, abychom si oblékli mikiny. Na to že je léto, je dost chladno. Zapnu si mikinu až ke krku a snažím se být stále v pohybu, protože mi je zima na nohy – stále ještě mám na sobě kraťasy. Maty se rozhlíží po ulici. „Asi chceš jít domů, co?“ zeptá se z ničeho nic. Zaváhám „Jo.“ „Já tě doprovodím.“ Chci se ho zeptat na to co se stalo u nich doma ale nevypadá to, že by se o tom chtěl bavit, tak raději mlčím. Otočím se směrem k hlavní třídě „Tudy“ hlavou kývnu směrem k ulici a vydám se tím směrem. Maty chvíli stojí na místě ale za pár okamžiků je opět u mě. Jdeme tiše a já slyším jen dusot našich nohou. Všude je naprosté ticho a na město se snesla tma. Dojdeme až na hlavní třídu, kde to vypadá jak ve městě duchů. Nikde nikdo, všude je ticho. Rozhlédnu se okolo sebe. Pak se můj pohled zastaví u Matyho a nemůžu od něj odvrátit pohled. Tváře mu hoří vzteky. A svaly má napjaté. „Zíráš na mě. Proč na mě zíráš?“ ani se na mě nekoukl, jak může vědět, že – Sakra! Zase na něj zírám! „Promiň.“ Omluvím se. „Mě to nevadí.“ Usměje se. Ani jeden z nás nemá náladu na povídání si, proto jdeme po zbytek cesty, až ke mně domů, v tichosti nočního města.

„Tak já půjdu.“

„Domů?“

„Nevím.“

„Jak to myslíš, že nevíš?“

„Jsem naštvaný na otce, proto.“

„Kam jinam bys šel?“

„To je jedno, hlavně ne domů.“ Protočí očima. „Tak ahoj.“ Otočí se na podpatku a odchází kamsi do noci. Svůj zrak na něj upírám do té doby, dokud nezmizí za zatáčkou.

Když vjedeme do místa, kde je opět signál na telefonu mi naskáče šest nepřijatých hovorů a tři SMSky. Pár dní jsem s tetou strávila na naší chatě pár kilometrů od města, kde nebyl signál. (Za tu dobu jsem se snažila smířit se Andělama.). Teď na sedadle spolujezdce se mi ale nikomu volat nechce. Rozkliknu nepřijaté hovory: Maty 3x, Alena, Tomáš, Ben. BEN! On mi volal! „volal mi Ben!“ vyjeknu, až Amy nadskočí. „Proboha, já jsem se lekla!“ vydechne. „Promiň, mám mu zavolat zpět?“ „Teď asi ne. Jen mu napiš.“ Rychlostí blesku vyťukám do telefonu zprávu: Ahoj, Bene, promiň, že jsem ti to nezvedla, byly jsme na chatě. Zavolej mi, až budeš moc. :) Odeslat. Ben je můj strejda, manžel tety Amy. Proč jsem tak nadšená? Ben je na nějaké vojenský misi a občas nám volá ale jen málo kdy, proto jsem tak nadšená. Už, už si chci zasunout telefon do kapsy, když v tom mi přijde SMS. Ahoj, potřebuji s tebou nutně mluvit! Maty. „Už ti odepsal?“ „Ne.“ Odpovím zklamaně a ještě si přečtu zprávu od Matyho. Má odpověď: Zrovna se vracíme do měst. Jestli to je tak nutné přijď za hodinku k nám. Po minutě přijde krátká odpověď: OK.

Jakmile vjedeme do ulice, kde bydlíme, spatřím u baráku Matyho. „Nejste spolu nějak často?“ zasměje se Amy. „Ne. Jen se mnou potřebuje mluvit.“ „Takže ti psal on!“ dojde Amy. „jo.“ Přiznám. Amálie pomalu zacouvá do řady zaparkovaných aut. „Doufám, že mi pomůžeš s věcmi.“ „Jasný.“ Vystoupíme a začneme vybalovat věci z kufru auta. „Dobrej!“ pozdraví přes ulici Maty. „Chcete pomoc?“ „Ano, pomoc by se nám hodila.“ Ukáže na otevřený kufr plný tašek s věcmi.

Po odnošení věcí do baráku se vydám s Matym ke mně do pokoje. „Tak o čem jsi to se mnou chtěl mluvit?“ zeptám se, jakmile zavřu dveře od pokoje. V pokoji mám strašný vzduch, a tak dojdu otevřít okno a posadím se na postel. „Před týdnem“ začne „jak tě ten šmejd napadl. No otec mi řekl, že z vězení. Z Andělského města. Tak vězníme ty nejhorší zločince. Lazar, on chtěl svrhnou andělskou vládu s pomocí dalších andělů, jak temných tak i nebeských. Při svém pokusu pozabíjeli tisíce lidí. A abych se dostal k věci, on a jeho pravá ruka Zenon unikli z vězení. A prý se pohybují v blízkosti našeho města-“ „Tak proč ho nezatknou?“ přeruším ho. „Ono to není tak jednoduché. Nikdo neví, kde přesně se pohybuje ani co plánuje.“ „Aha.“ Nějak nevím co jiného na to říct. Maty sedící naproti mně se přisune se židlí blíž ke mně, tak blízko, že bych se ho mohla i dotknout, kdybych chtěla. Nakloní se ke mně, tak že když promluví, ucítím jeho dech na tváři. „Nechci, aby se ti něco stalo.“ Chytí mě za ruku a nakloní se ještě blíž, jako by mě chtěl políbit. Když v tom se ozve z přízemí obrovská rána, jako kdyby spadla bomba, Maty ucukne a napřímí se. „Nech mě být!“ vykřikne Amy. Z přízemí se ozve ostrý ženský výkřik. „Amy!“ vykřiknu a rychle se rozeběhnu z pokoje ke schodům. V polovině schodů mě zachytí ruka. „Chceš se nad nechat zabít?“ křikne na mě Maty. „Pusť mě!“ Zakřičím. On jen nadzvedne obočí pustí mě ale rychle se protáhne kolem mě a sbíhá po schodech se mnou v závěsu. Vběhneme do obývacího pokoje ale je už pozdě. Poslední co spatří, než Amy zmizí, je jak ji drží nějaký stín, její výraz, který vypadá jako by se omlouvala a tříštící se okno. Maty mě zakryje vlastním tělem, aby mne nezasáhly střepy. Maty ustoupí a já hledím rozbitým oknem ven na ulici. Oči mě začnou pálit a v krku se mi udělá knedlík. ‚To nemůže být pravda! Je to jen sen.‘ Štípnu se do ruky, ale nic se neděje. Stále stojím uprostřed místnosti s rozbitým oknem, kterým proudí do místnosti teplý odpolední vzduch. Po tváři mi steče slza, rychle ji setřu a pokouším se rozmrkat slzy. ‚Nesmím brečet. Ne před ním.‘ Napomenu se a v duchu zaúpím. Nemůže být pryč, ona je pro mě všechno. Vždy se o mě starala jako o vlastní dítě, které nikdy neměla. S pootevřenou pusou hledím kamsi do neznáma. „Sakra!“ Matyho výkřik mě vrátí zpět do reality. „Musíme jít!“ řekne a aniž by se ohlédl jestli jdu za ním, vyjde z pokoje a ven na ulici. „Čekej!“ vběhnu do kuchyně a najdu si propisku a papírek. Dobrý den, odjíždím s Amy na pár dní pryč a nemáme čas opravit okno. Nemohl byste ho prosím zadělat? Děkuji Kim. Napíšu na papírek. S papírkem v ruce se vydám ke dveřím, chvatně si vytáhnu klíče z kapsy. A zamknu za sebou dveře. V kapse mi zabzučí telefon. „Ano?“  „Proboha, co se u vás stalo?!“ „Nic, pane Volný.“ Pan volný je náš soused, zhruba stejně starý jako Amy. A tak trochu i náš soukromý opravář. Chtěla jsem mu na dveře přilepit ten papírek. „Nedopatřením se nám rozbilo okno a odjíždíme pryč, takže nemáme čas to opravit.“ Vysvětluji roztřeseným hlasem. „Chceš, abych se o to postaral? Dobře zařídím to. A kdy se vrátíte?“ „Děkujeme. Netuším. Ale dám vám vědět.“ Podívám se na sousední dům, dům pana Volného. Stojí u okna a pozoruje mě. Zamávám na něj. „Hned jdu na to, aby vás někdo nevykradl!“ „Děkuji“ usměji se. „Na shledanou.“ Zavěsím a otočím se na podpatku. Maty stojí na rohu ulice s rukama založenýma na prsou. Zastrčím telefon do kapsy, otřu si slzy a rozeběhnu se směrem k němu.