Andělé /14

Já už nevím co sem psát, prostě si užijte čtení! :)

Maty rozrazí dveře jejich vily a vběhne dovnitř. Rychle ho následuji. Jakmile vklouznu dveřmi do vily, projede mnou zima. Uvnitř je mnohem chladněji než venku. „Co se děje?“ diví se Marie, která vykukuje ze dveří jídelny. „Lazar!“ vydechne skoro nezadýchaně Maty. „Dobrý den“ pozdravím sípavě. Jak to, že Maty není skoro vůbec zadýchaný? „Ahoj. Musíme za Maxem.“ „Otče!“ zakřičí Maty na Maxe. „Jsem v knihovně.“ Udiveně nadzvednu obočí. Oni tu mají vážně knihovnu? To už Maty běží po schodech. Rozběhnu se za ním. V prvním patře se vydáme dlouhou chodbou k posledním dveřím, které vedou pravděpodobně do knihovny. A vedou. Pod slovem knihovna jsem si jako první představila knihovnu z Harryho Pottera. Ale svou myšlenku jsem zaplašila, protože to bylo až moc nereálné. Ale jak se teď ukázalo, teď už není snad nic nemožné.  Tolik knih, tolik příběhů, tolik – „Otče!“ vytrhne mě z rozjímání. „Co se děje“ „Lazar –„ „Unesl mi tetu!“ skočím mu do řeči. „To jsi zase ty?“ protočí panenky. „Unesl jí Lazar! To nemůže znamenat nic dobrého!“ vykřikne Maty na svého tátu. „To máš pravdu.“ Odpoví naprosto klidným hlasem. „Ale není to první únos, který jsme zaznamenali.“ Vysvětluje. „Přesněji to je už třetí únos. A dva z nich jsou andělé. Tvá teta nebyla anděl, že?“ „Nevím o tom.“ „Dobře. Nasadili jsme na něj hlídku. Sledujeme ho, tak, prosím, buďte v klidu.“ Dořekne a otočí se od nás. „Ale –„ „Běžte!“ „Otče, poslouchej –„ „Řekl jste, abyste šli.“ Matyáš po něm hodí naštvaný pohled, pak mě chytí za ruku a táhne mě pryč z knihovny.

„Musíme jí pomoc!“ protestuji. „Jasný, ale nevíme kde je.“ „Tak to zjistíme!“ Maty se unaveně sesune do modrého křesla v jeho pokoji. „Nějak to uděláme.“ Vydechne se zavřenýma očima. „Ale už je docela pozdě, půjdeš domů?“ „Tam rozhodně sama nechci být.“ „Dobře, můžeš jít do pokoje pro hosty. Chceš tak zavést?“ „Teď?“ „Už je jedenáct, v noci jsem moc nespal. Ano, teď.“ „Dobře.“ Pomalu se zvednu z jeho postele. Maty se vyhoupne na nohy a rázem je přede mnou. „Pojď.“ Zavede mě do pokoje na konci chodby, který má  vybavení, jako každý normální pokoj. Možná sem čekala něco víc. Ale jsem vděčná i za to. „ráno ti přinesu nějaké čisté oblečení od Emy, určitě bude mít něco na půjčení.“ Přikývnu a vejdu do pokoje. „Dobrou.“ Řekne Maty a zavře za sebou dveře a já zůstanu v pokoji sama. Rozhlédnu se po pokoji. Na jedné straně jsou dveře. Dojdu k ním a otevřu. Koupelna. A jsou v ní i ručníky a mýdla. „Super“ zaraduji se potichu a vklouznu do koupelny. Svleču se a vklouznu do sprchového kouta. Po vysprchování si obleču své tričko a kalhotky, které jsem si před sprchováním přemáchla ve vodě. Dojdu k posteli a unaveně se do ní sesunu. Zachumlám se do tlusté deky a usnu.

„Kim?“ uslyším sladký hlas vedle mé hlavy. Po vlasech mi přejede čísi ruka. „Jsi vzhůru?“ zeptá se sladký hlas. Otevřu oči a vedle sebe spatřím Matyáše. Leží na kraji mé posteli a mile se na mě usmívá. „Ahoj.“ Pozdraví. „Ahoj.“ Odpovím rozespale. Maty ke mně natáhne ruku a pohladí mě po vlasech. Projede mnou vlna horka. Nemůžu si pomoct, pomaličku přitisknu svou ruku k té jeho na mé hlavě. Je to tak krásný ale pro mě neznámí pocit. Nikdy jsem s nikým nechodila, i když pár zájemců by se našlo, nikdy mě nikdo takhle nehladil ani se na mě takhle nekoukal. „Přinesl jsem ti to oblečení.“ Přeruší mé myšlenky. „Děkuju.“ „Budeš taky něco chtít ke snídani?“ Při slově snídaně mi zakručí v břiše. „Takže jo.“ Zasměje se. „Tak já nám něco připravím. Až se převlékneš, přijď do jídelny.“ Vstane a odejde. Posadím se na posteli a rozhlédnu se po pokoji. Večer jsem si ho moc neprohlížela. Je natřený světle zelenou barvou, nábytek je světle hnědý. Na poličkách jsou umístěny knihy. Na psacím stole vládne naprostý pořádek, je na něm jen pár tužek a propisek v hnědém kelímku. Na stolečku vedle postele mi Maty položil oblečení asi od jeho sestry. Vstanu z postele, vezmu oblečení a zamířím s ním do koupelny.