Vypadají úplně jinak. Myslela jsem si, že andělská křídla
vypadají jako svěšená křídla z bílého peří. Jako tak, která se vyobrazují
na malbách a obrazech v kostelích. Ale mýlila jsem se. Jsou mohutná a peří
se třpytí zlatým odleskem. Vyzařuje z nich jakási milost a vyvolávají ve
mně pocit bezpečí, i když nevím proč přesně. Úžasem vydechnu. „Už je vidíš?“
prohlíží si mě od hlavy až k patě, jako by mě viděl poprvé v životě nebo
jako když se po týdnu vrátím z lyžařského výcviku a Amy si mě ustaraně
prohlíží. A k mému překvapení mi to ani nevadí. Přikývnu, jelikož se
nedokážu donutit otevřít ústa. Po chvilce zírání se mi přeci jen podaří je
otevřít a zeptám se: „A já je mám taky?“ „Kdybys prošla výcvikem a už od mala
se je učila používat, tak bys je měla.“ „Aha.“ Smutně sklopím hlavu. „Chceš se
proletět?“ navrhne Maty s úsměvem. „Cože?!“ vyhrknu „Jestli se chceš se
mnou proletět.“ Zapakuje. „Jako, že bys letěl a nesl mě s sebou?“ ohromeně
otevřu ústa. „Přesně tak! Ale jestli se bojíš výšek tak nemusíš.“ „Chci!“ vypísknu
s nadšením šestiletého dítěte. „Tak pojď!“ natáhne ke mně ruku a já ji
přijmu. Teplo z jeho ruky pocítím na celém těle. Vytáhnu se na nohy a zase
mě pustí. Mám chuť ho za ní chytit znovu ale bylo by to divné a hlavně může mít
dívku, neřekl mi o tom ale vyloučit to nemůžu. Teplo z jeho ruky mi pomalu chladne
v dlani, a abych si ho udržela ještě déle, sevřu ruku v pěst.
Projdeme domem k zadnímu vchodu, který vede na velikou
zahradu s mnoha druhy květin a keřů. V nose mě zašimrá omamná vůně
všech těch květů. „Tady pěstujeme byliny na léky a čaje. A vzadu máme i záhon
se zeleninou.“ Vysvětlí, aniž bych se zeptala proč je na zahradě tolik různých
druhů rostlinek. Přikývnu a pokračuji v chůzi vedle Matyho. Po chvíli
chůze dojdeme na zelený neosázený prostor do tvaru kruhu. „Tak pojď.“ Pobídne mě
a natáhne ke mně svou ruku. Zaváhám. Nikdy jsem vlastně ničím neletěla, ani
letadlem. Vyschne mi v krku. „Neboj se. Nepustím tě.“ Usměje se, natáhne ruku
ještě blíž, chytí mě za zápěstí a přitáhne si mě blíž. Vzhlédnu k němu a
taky se usměji. „Nemáš se čeho bát. Bude to vzrůšo!“ „Já se nebojím. Ale nikdy
jsem ničím neletěla –„ „Vážně se nemáš čeho bát!“ zopakuje a přitáhne si mě až
k tělu. Cítím jeho dech ve vlasech. Jsem na sebe přitisklí, že cítím jeho
tlukoucí srdce. Pevně mě obejme a já nosem nasaji vůni jeho trička. „Měli by
ses mě taky chytit, abys nespadla.“ Poznamená s úsměvem ve hlase. „Jasně.“
Ruce mu obtočím kolem zad. „Můžeme?“ „Můžeme.“ Slyším, jak roztáhne křídla a
pak už nestojím na pevné zemi ale vznáším se ve vzduchu. Hlavu mám pevně
přitisknutou k jeho hrudi. „Koukej se!“ uchechtne se. Hlavu natočím do
strany a uvidím, že jsme jen pár metrů nad zemí. Ucítím vánek ve vlasech. Ruce
se mi začnou posouvat směrem dolů a mám pocit, že každou chvílí spadnu zpět na
zem. Rychle zvednu jednu ruku a omotám ji kolem Matyho krku, a pak i druhou
ruku. „Dobrý?“ ptá se mě a cítím jeho teplý dech na uchu. „Jo.“ Bradou se teď
opírám o jeho rameno a koukám do strany. V dálce zahlédnu pole, na kterém
jsem spolu už dvakrát byli. Náhle ucítím kolem sebe prudký závan větru a rychle
se přitisknu blíž k Matymu. Slyším, jak mu v hrudi vibruje smích a na
uchu jeho teplý dech. Podívám se směrem dolů, pod námi je již hluboká propast a
my letíme stále výš nad město. A chvilku už pod sebou vidím celé město i s okolím.
Všechno se mi teď zdá tak malinké a vše se stále víc zmenšuje. Když už se mi
začne zdát, že vše pod námi je malinko rozmazané, začneme se pomalu houpat ve
větru nahoru a dolu. Jako když jste na trampolíně ale zpomaleně. Vzduch okolo
je chladný a mě přejede mráz po zádech. Očima jezdím do zmenšeném městě. A v tom
se Maty prudce rozletí rovně za nosem a mě přes záda proudí studený vítr. Otočí
se a já spatřím nebe, letíme směrem dolů, snažím se k Matymu přitisknout
ještě víc, protože mám strach, že určitě spadnu. „Ááá!“ křičím mu do ucha. Opět
se zastavíme ale tentokrát mnohem prudčeji než jsem čekala. „Jsi v pohodě?“
zeptá se mě a v jeho hlase je slyšet vzrušení a smích. „Ano. Ale jsi
hrozně rychlý!“ zasměje se mi do ucha a znovu se rozletí. „Tak teď teda
zpomalím, aby sis to užila.“ Oznámí a zpomalí.
Žádné komentáře:
Okomentovat