Andělé /10

Další část je tu! Doufám, že se bude líbit! :D

Probudí mě bouchnutí dveří. „Jsi vzhůru?“ uvidím Matyho a usměju se na něj „Jo, jsem.“ Řeknu rozespale „To jsem rád, že jsi v pořádku. Bolí tě ta noha ještě?“ „Ani ještě nevím“ posadí se na židli vedle postele. „Kolik je hodin?“ „Šest odpoledne. Neboj, spala jsi jen dvě hodiny.“ Nervózně se rozhlédne po jinak prázdném pokoji. Oddychnu si úlevou. „Ukaž mi tu nohu.“ Poručí a já k němu nastrčím svou nohu. Opatrně mi ji prohmatá a usměje se. „Zítra to už nebude vidět.“ Přikývnu. „Jak to, že jsi tam byl?“ „Kde?“ ptá se zmateně. „V tom parku.“ „No – Já jsem šel náhodou kolem.“ Uhne očima. „Nelži!“ „Jak víš, že lžu?!“ „To je jedno.“ „Tak dobře. Chtěl jsem se ti jít omluvit, když jsem přišel k tobě domů, uslyšel jsem hlasy a schoval se. Šla si někam s tou holkou. Nechtěl jsem vás rušit, a pak mě napadlo, že půjdu za váma, že se určitě někde rozejdete a já se ti budu moct omluvit a promluvit si. Šel jsem za váma až do toho parku a pak se to stalo.“ Kouká se na mě ale mám pocit jako by koukal skrz mě. „Ty jsi nás sledoval?!“ koukám na něj a svraštím čelo. „Alespoň se ti nic nestalo. Tady, nic vážnějšího.“ Pohledem sklouzne na podlahu. Usměju se, i když to nemůže vidět. Chytím ho za ruku, kterou má položenou v klíně a mírně ji stisknu. Zvedne hlavu a zazubí se na mě. „Já věděl, že se nebudeš zlobit!“ prohlásí a i s židlí se přisune blíž k posteli. Koukám se do jeho modrých očí, které připomínají moře v Růžové zátoce, z které jsem viděla fotky. Nakloní se blíž, otevře pusu jako by chtěl něco říct ale pak si to rozmyslí a opět s ji zavře, váhavě se na mě zahledí, pak se pomalu narovná a jen na mě kouká. A v tom si vzpomenu. „Alena!“ vyhrknu a začnu kolem sebe zběsile hledat telefon. „Hledáš telefon?“ řekne Maty jakoby smutně. „Jo, kde je?“ „Tady“ odpoví a podá mi telefon, který měl v kapse. Vrhnu po něm naštvaný pohled. „Promiň ale vypadl ti v předsíni, tak jsem ho vzal k sobě.“ Přikývnu a začnu, zkontroluji displej telefonu a zjistím, že mám čtyři nepřijaté hovory od Aleny. Zvednu telefon k uchu a ani nemusím čekat dlouho, Alena telefon zvedne hned po prvním pípnutí. „Kde proboha jsi?!“ vykřikne zděšeně do telefonu a já si ho musím dát dál od hlavy. „Promiň, já –„ kouknu na Matyho a přemýšlím co říct. „Víš, přepadl mě nějakej chlap, utíkala jsem a upadla a rozedřela jsem si kolena a ruce. Tak jsem si to musela jít domů ošetřit a – No prostě promiň. Kde jsi?“ omlouvám se. „Bože! Neublížil ti?“ „Ne“ zalžu a zčervenám v obličeji. „Jen ta kolena a ruce. Tak promiň. Bála jsem se jít zpět a byla by to štreka.“ Poznamenám, a můj pohled sklouzne opět na Matyho, který znuděně ťuká prsty do stolečku vedle postele. „Hele, musím končit.“ „Ahoj.“ Rozloučí se se mnou a zavěsím. „Ty holčičí hovory.“ Utrousí a zakoulí očima. Vrhnu po něm pohled hodný nějakého vraha. „No co?“ směje se. „A řekneš mi, konečně, o co jde s těma andělama?“ Ptám se se zvědavostí. „Kde chceš začít?“ „Na začátku, ne?“ „Dobře. Řeknu ti tady jeden příběh. My andělé jsme potomci andělů a lidí. Andělé byli vždy hodní a mírumilovní. Ale pak se na Zemi objevili lidé, zlí, urážliví, směšní a plní emocí. Andělé se rozhodli jim pomoci. Snesli se na zem z nebeských výšin.“ Zaujatě mu hledím do očí a představuji si anděli jak se spouštějí na Zem, aby nám pomohli ale před čím vlastně? Před emocemi? V duchu se zasměji. „Chtěli lidi naučit míru a oddanosti. Dařilo se jim to ale pak se objevila jedna andělská dívka, která dostala na starosti jednoho chlapce ale ten jí natolik okouzlil, že se rozhodla neuposlechnout rozkazy a přestala ho učit. Trávili spolu čas a jednoho dne se jim narodila dvojčátka. Drželi to v tajnosti. Jedno děťátko mělo tmavé vlasy, oči a vyzařovala z něj lidskost. To druhé bylo ale jiné. Světlé vlasy, modré oči, jako anděl.“ „Co to je za pohádku?“ Přeruším ho. „To není pohádka ale naše legenda. Zkrátím ti to. Díky těmto dvou dětí se zrodily temní andělé a nebeští. Rozdíl v nich jsi už nejspíš našla.“ „Jo našla“ přikývnu. „Ale abych byl přesnější, je jen jeden druh andělů, jen někteří jsou dobří a někteří zlí.“ Upřesní, prohrábne si vlasy. „Už mi věříš?“ ptá se s naléhavostí v hlase. „A máte i křídla?“ zakroutí hlavou „Ano ale vypadají jinak, než jak si je představují lidé. Nejsou z peří a skoro nejdou vidět –„ „Ukaž!“ až když jsem to vyslovila, jsem si uvědomila, že zním jako malé dítě. Usměje se „Musíš se soustředit, používáme iluze, aby je lidé neviděli.“ „Jak víš, že je uvidím taky.“ nakloním hlavu na stranu jako štěňátko. „Prostě to vím.“ Nahodí svůj kouzelný úsměv a já nevím jestli se mám soustředit na křídla nebo na jeho úsměv. „Tak to zkus“ pobídne mě. „No dobře.“ Zahledím se pár centimetrů od jeho levého ramene. „Nic.“ „Nesmíš na nic myslet. A nebo mysli na něco pěkného. Třeba na mě!“ řekne a při tom na mě mrkne jedním okem. Zasměju se. „To snad nemyslíš vážně!“ „Proč myslíš? Nelíbím se ti snad?“ „To jsem neřekla.“ Z tváře mu zmizí vážný výraz a zasměje se. Vyprázdním mysl a zadívám se na stejné místo jako při prvním pokuse. Zase nic. Protřepe si hlavu a dá na další radu Matyho. V duchu si začínám představovat jeho úžasné oči, vlasy, tu jeho aroganci a hravost v hlase. Něco začne beztvarého zjevovat okolo Matyho. A pak je spatří.