Andělé /15

Ahoj! Po delší době jsem opět napsala další část. Poslední dobou jsem na to neměla moc času, tak tady máte alespoň kratší část. :)

„Vstávej!“ rozkřikne se někdo v mém pokoji. „Co?“ vyslovím unaveným hlasem. „Vstávej.“ Zopakuje hlas. Otevřu oči. V místnosti se už prodírají první ranní paprsky. Vedle postele stojí Maty držící hromádku oblečení. Jeho vlasy skoro září v raním světle. „Tak šup, vstávej!“ popohání mě.  Posadím se a promnu si oči. „Co se děje?“ „Tady máš oblečení. Za pět minut dole.“ Položí nějaké oblečení na stoleček vedle mé postele. „Proč, co se děje?“ zopakuji. „Prostě si pospěš.“ Řekne naléhavě. „Počkám u vchodu.“ Otočí se a zavře za sebou dveře.

„Našel jsem Lazara.“ Oznámí mi, když dojdu k němu. „Jak?“ „Mám pár dobrých zdrojů.“ Mrkne na mě. „A kde je?“ „Myslím, že bude lepší ti to ukázat.“ Prohlásí a chytí mě za ruku. „Dobře.“ Přitakám a společně projdeme hlavními dveřmi.

Ve vzduchu je cítit voda a všude okolo nás je mlha. Tráva na louce, na které právě stojíme, je orosená, takže s každým dalším krokem mám boty vlhčí a vlhčí. Pohled směřuji kamsi přede mě, do té mlhy, přes kterou není vidět do dálky. Oblečení už mám také orosené. „Musíme se dostat k lesu.“ Oznámí Maty a náhle zahne doleva. Musím skoro běžet, abych mu stačila.

Najednou se před námi vyloupne první strom, další a další. Dorazili jsme k lesu. Maty se zastaví a hledí před sebe. Před sebe do lesa, ze kterého se ozývá cvrlikání ptáků, ťukání kapek o listí a praskání větviček. „Kam teď?“ vyzvídám šeptem. „Pst!“ sykne a přitiskne si ukazováček ke rtům. „Jsme blízko. Pojď potichu za mnou.“ Poručí mi a já přikývnu. Potichu vkročí do lesa. Jsem mu v patách. Našlapuji na stejná místa co on.

Stromy v této části lesa rostou blízko u sebe a jejich kořeny se plazí po zemi jako hadi. Něco mi proletí těsně nad hlavou a já se ohlédnu. V tom momentě došlápnu na jeden kluzký kořen. Noha mi podklouzne, zapotácím se. Snažím se udržet rovnováhu ale už je pozdě. Nohou zakopnu o další kořen a přepadnu na Matyáše. Oba dva se s hlasitým žuchnutím spadneme na zem. „Á!“ ozve se tiše Maty. „Promiň.“ Omluvím se a pomalu se začínám zvedat. „Stůj!“ rozkáže mi a já se naprosto zastavím. „Lehni si na zem.“ Opět si lehnu na zem, tentokrát vedle Matyáše, ne, na něj.

„Slyšela jsi to?“ ozve se někde z dálky. „Ne.“ Odpoví druhý hlas naštvaně, nejspíš ženský. „Jako by tam něco bylo.“ Mužský hlas. „Ty se snad bojíš?“ uchechtne se žena. „Nebojím!“ ohradí se „Ale vážně jsem něco slyšel.“ „Tak se tam běž kouknou, když tě to tak trápí. Určitě to bylo nějaké zvíře.“

Po chvilce se uslyšíme blížící se kroky. „Nic tu nevidím.“ Ohlásí hlas. „Vždyť jsem to říkala.“

Kroky se začnou vzdalovat. „To bylo těsný.“ Poznamená Maty. „Co teď?“ zeptám se. „Poletíme. Nic jiného mě nenapadá.“ zašeptá. „Ale nejdřív se musíme odplazit někam dál.“ Přikývnu, protože se bojím, že by nás slyšeli. Maty se začne plazit po mokré zemi. Zamračím se a vydám se za ním.

Plazíme se dlouho a pomalu ale za to dost nahlas. „Ideální.“ Zastaví se, tak prudce, že narazím hlavou de jeho nohy. V mžiku vyskočí na nohy. Je tak pružný a rychlý, jak to sakra dělá? Povzdychnu si. Vyškrábu se na nohy. Mikinu i džíny mám mokré. „Poletíme?“ zeptám se. „Ano.“ Zazubí se na mě. „Tak pojď.“ Chytí mě za ruku a přitáhne si mě k sobě. Obejmeme se a najednou se odlepíme od země.

Divergent FF /1

Tak tady je ta slibovaná první část FF na Divergenci! Chtěla bych vám sem dát každý týden alespoň jednu část ale uvidím podle času. :) Snad se vám bude první část líbit a hned to neodsoudíte, za každý komentář budu vděčná! :3

„Árie, dnes je tvůj velký den!“ zvolá matka, když vstoupí do mého pokoje. Neohrabaně se posadím na posteli a hřbetem ruky si otřu oči. Matka si přisedne na postel. „Jak ses vyspala?“ zeptá se. „Docela dobře, a ty?“ zeptám se ze zdvořilosti. „Ale, tvůj otec opět chrápal.“ Zasměje se. Očima přelétnu po mém pokoji. Je natřený na modro a nábytek je bílý. Podívám se na psací stůl pod oknem. Leží na něm kupa knih a učebnic, čtečka knih, notebook, papíry a psací potřeby. Měla bych ho uklidit, pomyslím si. „Pojď dolů. Připravila jsem ti snídani.“ Pomalu se zvedne a odchází ke dveřím. „Jen se převléknu!“ zvolám za ní. Ještě ospale vylezu z postele a dojdu ke skříni s oblečením. Obléknu si modrou kostkovanou košili a modré džíny. Většina mého oblečení je modré barvy, protože jedno z pravidel naší frakce je mít na sobě něco modrého. Modrá barva je dobrá na myšlení a uklidňuje. Vlasy si sčešu do dlouhého copu. Z nočního stolku si vezmu brýle a jdu do kuchyně.

„Dobré ráno, Árie!“ pozdraví otec se sestrou jednohlasně. „Vám také.“ Usměji se a zasednu na své místo. „Tady máš.“ Matka přede mě postaví talíř s vaflemi a sklenici jahodové marmelády. „Jé! Děkuji!“ vypísknu radostí. Vafle s marmeládou patří mezi má oblíbená jídla. Matka pak podá talíř s vaflemi i zbytku rodiny a začneme snídat. „Bojíš se?“ zeptá se mě sestra. „Myslíš si, že se bojím, Emily?“ „Já jsem se bála. Ale není to tak strašné.“ Vykládá má starší sestra s vaflí v jedné ruce a nožem s marmeládou v druhé. „To si ani nemyslím.“ Usměji se na Emily a zakousnu se s chutí do vafle s marmeládou. „Měla jsem to jednoduché, vyšla mi jasně sečtělost.“ „Proto jsi ještě pořád tady.“ Uchechtnu se. Emily protočí panenkami a taky se usměje. „A mami, z jaké frakce pocházíš?“ napadne mě. „Já jsem z Odevzdanosti. A tatínek z Mírumilovnosti. Oba jsme prahli po vzdělání.“ Mrkne na tátu. „Ano, v Mírumilovnosti to bylo na mě moc milé.“ Usměje se. „A tady mám možnost se vzdělávat a pátrat po věcech co neznám, což mě lákalo mnohem více, než sklízení ovoce.“ „Árie, za chvilku ti jede autobus.“ Podotkne matka s pohledem upřeným na hodiny. Podívám se na hodiny. „Kurňa!“ vykřiknu. Rychle do sebe nacpu zbytek snídaně. „Moc děkuji za snídani. A ahoj odpoledne!“ zavolám na rodinu, když odcházím dveřmi k autobusové zastávce. „Ahoj!“ odpoví matka otec i Emily současně. Rychlou chůzí běžím na zastávku. V dálce už vidím autobus ale naštěstí to stihnu v čas. Autobus zastaví, právě ve chvíli, když dojdu na zastávku plnou lidí. Postavím se do fronty a pomalu se sunu i s ostatními lidmi do autobusu. „Dobrý den.“ Pozdravím polohlasně řidiče. A posadím se na jedno ze starých sedadel. Autobus jede svou obvyklou rychlostí okolo čtyřiceti pěti kilometrů za hodinu, jak to vím? Jsem chytrá. Očima sleduji ubíhající baráky sečtělých. Cesta do centra trvá dvacet minut. Autobus zastaví kousek od školy. Do školy se již hrne spousta dětí, sečtělých, odevzdaných, mírumilovných, upřímných a neohrožených, který právě přijíždí vlakem, ze kterého vyskakují. Užasle na ně hledím. „Čau!“ šťouchne do mne Lucas. „Ahoj.“ „Jdeš už?“ usměje se na mne. „Jasný.“ „Těšíš se?“ „Ano. A ty?“ „Moc ne, chtěl bych to mít už za sebou.“ Odpoví se smutným hlasem, i přes to, že se stále směje. Lucas se směje v podstatě pořád. ‚Hodil by se k mírumilovným‘ pomyslím si s úsměvem. Nikdy jsme nad tím nepřemýšlela, až dnes. Na kohokoli se kouknu, hned mě napadne frakce, do který by se hodil. U dveří mě Lucas předběhne, aby nám mohl otevřít těžké dveře. Oba dva vstoupíme do školy plné dětmi. Do nosu mě udeří silný zápach. „To je puch“ poznamená Lucas. „To teda je.“ Potvrdím. „Jdeme do jídelny?“ „Dobrá!“ souhlasí se mnou Lucas. 

Andělé /14

Já už nevím co sem psát, prostě si užijte čtení! :)

Maty rozrazí dveře jejich vily a vběhne dovnitř. Rychle ho následuji. Jakmile vklouznu dveřmi do vily, projede mnou zima. Uvnitř je mnohem chladněji než venku. „Co se děje?“ diví se Marie, která vykukuje ze dveří jídelny. „Lazar!“ vydechne skoro nezadýchaně Maty. „Dobrý den“ pozdravím sípavě. Jak to, že Maty není skoro vůbec zadýchaný? „Ahoj. Musíme za Maxem.“ „Otče!“ zakřičí Maty na Maxe. „Jsem v knihovně.“ Udiveně nadzvednu obočí. Oni tu mají vážně knihovnu? To už Maty běží po schodech. Rozběhnu se za ním. V prvním patře se vydáme dlouhou chodbou k posledním dveřím, které vedou pravděpodobně do knihovny. A vedou. Pod slovem knihovna jsem si jako první představila knihovnu z Harryho Pottera. Ale svou myšlenku jsem zaplašila, protože to bylo až moc nereálné. Ale jak se teď ukázalo, teď už není snad nic nemožné.  Tolik knih, tolik příběhů, tolik – „Otče!“ vytrhne mě z rozjímání. „Co se děje“ „Lazar –„ „Unesl mi tetu!“ skočím mu do řeči. „To jsi zase ty?“ protočí panenky. „Unesl jí Lazar! To nemůže znamenat nic dobrého!“ vykřikne Maty na svého tátu. „To máš pravdu.“ Odpoví naprosto klidným hlasem. „Ale není to první únos, který jsme zaznamenali.“ Vysvětluje. „Přesněji to je už třetí únos. A dva z nich jsou andělé. Tvá teta nebyla anděl, že?“ „Nevím o tom.“ „Dobře. Nasadili jsme na něj hlídku. Sledujeme ho, tak, prosím, buďte v klidu.“ Dořekne a otočí se od nás. „Ale –„ „Běžte!“ „Otče, poslouchej –„ „Řekl jste, abyste šli.“ Matyáš po něm hodí naštvaný pohled, pak mě chytí za ruku a táhne mě pryč z knihovny.

„Musíme jí pomoc!“ protestuji. „Jasný, ale nevíme kde je.“ „Tak to zjistíme!“ Maty se unaveně sesune do modrého křesla v jeho pokoji. „Nějak to uděláme.“ Vydechne se zavřenýma očima. „Ale už je docela pozdě, půjdeš domů?“ „Tam rozhodně sama nechci být.“ „Dobře, můžeš jít do pokoje pro hosty. Chceš tak zavést?“ „Teď?“ „Už je jedenáct, v noci jsem moc nespal. Ano, teď.“ „Dobře.“ Pomalu se zvednu z jeho postele. Maty se vyhoupne na nohy a rázem je přede mnou. „Pojď.“ Zavede mě do pokoje na konci chodby, který má  vybavení, jako každý normální pokoj. Možná sem čekala něco víc. Ale jsem vděčná i za to. „ráno ti přinesu nějaké čisté oblečení od Emy, určitě bude mít něco na půjčení.“ Přikývnu a vejdu do pokoje. „Dobrou.“ Řekne Maty a zavře za sebou dveře a já zůstanu v pokoji sama. Rozhlédnu se po pokoji. Na jedné straně jsou dveře. Dojdu k ním a otevřu. Koupelna. A jsou v ní i ručníky a mýdla. „Super“ zaraduji se potichu a vklouznu do koupelny. Svleču se a vklouznu do sprchového kouta. Po vysprchování si obleču své tričko a kalhotky, které jsem si před sprchováním přemáchla ve vodě. Dojdu k posteli a unaveně se do ní sesunu. Zachumlám se do tlusté deky a usnu.

„Kim?“ uslyším sladký hlas vedle mé hlavy. Po vlasech mi přejede čísi ruka. „Jsi vzhůru?“ zeptá se sladký hlas. Otevřu oči a vedle sebe spatřím Matyáše. Leží na kraji mé posteli a mile se na mě usmívá. „Ahoj.“ Pozdraví. „Ahoj.“ Odpovím rozespale. Maty ke mně natáhne ruku a pohladí mě po vlasech. Projede mnou vlna horka. Nemůžu si pomoct, pomaličku přitisknu svou ruku k té jeho na mé hlavě. Je to tak krásný ale pro mě neznámí pocit. Nikdy jsem s nikým nechodila, i když pár zájemců by se našlo, nikdy mě nikdo takhle nehladil ani se na mě takhle nekoukal. „Přinesl jsem ti to oblečení.“ Přeruší mé myšlenky. „Děkuju.“ „Budeš taky něco chtít ke snídani?“ Při slově snídaně mi zakručí v břiše. „Takže jo.“ Zasměje se. „Tak já nám něco připravím. Až se převlékneš, přijď do jídelny.“ Vstane a odejde. Posadím se na posteli a rozhlédnu se po pokoji. Večer jsem si ho moc neprohlížela. Je natřený světle zelenou barvou, nábytek je světle hnědý. Na poličkách jsou umístěny knihy. Na psacím stole vládne naprostý pořádek, je na něm jen pár tužek a propisek v hnědém kelímku. Na stolečku vedle postele mi Maty položil oblečení asi od jeho sestry. Vstanu z postele, vezmu oblečení a zamířím s ním do koupelny.