Víly

Přednedávnem jsem si začala psát takovéto krátké příběhy.. Vlastně celkem o ničem ale píši to podle mé nálady a podle toho jak se prostě celkově cítím.. Snad se bude líbit..Hrozně ráda bych se zlepšila ve psaní, tak za každé hodnocení i za kritiku budu moc vděčná. Přeci, jak jinak se má člověk zlepšit, když neví co dělá špatně? :)

Přede mnou se rozprostírá menší palouček obklopený ze všech stran vysokými stromy. Celé to místo má jakýsi magický nádech. Ze stromů k zemi splývají světle zelené liány a vzduchem poletují bílé chomáčky z odkvetlých květin.

Ze slunce už není vidět ani kousíček a obloha začíná tmavnout. Na palouček se začíná snášet bílá mlha, kterou ozařuje měsíc v úplňku, který pluje vysoko po obloze. Obloha je už celá černá.

A v uších se mi rozezní jakýsi tichý vzdálený smích. Jakoby vycházel ze všech stran. Rozhlížím se ale nikde nic. 

Slabý vánek pročesává vysoká stébla trávy. Smích nepřestává ale jakoby se zdroj zvuku pohyboval. 

V dálce zahlédnu pohyb. Kratičký ale určitě se tam něco mihlo. A támhle zase! Z mlhy se vynoří postavy. Stojí ke mě zády. Dlouhé bíle a husté vlasy zanikají v mlze. Postava se začne točit. Vlasy jí létají okolo obličeje a bílé potrhané šaty se točí stejným směrem. Na druhé straně palouku se objeví další postava. Zdá se mi stejná. 

Zvonivý smích putuje spolu s nimi po paloučku mezi mlhou. Motá se mi hlava a padám na zem.