Ahoj! Tak tady je další kapitolka. A má přesně 1000 slov! :D
Ema se svalí vedle svého mladšího bratra, Alexe, do sedačky
v obývacím pokoji. Zastavím se za Matyášem, který stojí mezi dveřmi a brání
mi tak ve vstupu do místnosti. „Vážně se chcete jen válet?“ Vystřelí pohledem
směrem ke svým dvou sourozencům. „Jasně, že ne. Třeba můžeme zajít do města,
nebo tak něco.“ Usměje se na něj Ema. Maty jen zavrtí hlavu a otočí se tak
nečekaně, že do mě vrazí. S tichým promiň se vydá po schodech nahoru.
Upírám za ním svůj pohled. „Hm – Půjdu k sobě, pokud by mě někdo hledal.“
Oznámím spíše pro sebe – nevypadá to, že by mi někdo věnoval pozornost, tak se
jen vydám po schodech do patra, do svého provizorního pokoje.
***
Sedím na posteli se skicákem v ruce. Neumím kreslit,
ale i tak mě to baví. Na prázdném papíře se po několika chvílích začne zjevovat
obraz, připomínající letícího anděla. Že by to byl Maty? Ach jo. Měla bych myslet na něco jiného. Napomínám se, ale nedaří
se mi to. Nakloním se ke stolečku vedle postele a vezmu si z něj telefon.
Na displeji mi svítí dvě nepřečtené správy a čtyři nepřijaté hovory.
V první esemesce stojí: Ahoj, Kim, kam jsi se tak zdejchla? U vás doma nikdo není, ani se
neozveš. Stalo se ti něco? Ála.
Snažím se vymyslet, co smysluplného ji odpovědět. Ahoj,
promiň, že jsem se neozvala, ale moje teta byla unesena ďábelským andělem a já
se jí snažím najít s Matyášem a jeho rodinou, kteří jsou také Andělé. A
schodem okolností jsem zjistila, že já také. Kim. To je blbost. Svou
odpověď smažu.
Ahoj, promiň,
poslední dobou jsem neměla moc času. Nic se mi nestalo. A doma nejsem, protože
nás vykradli. Pak ti ještě zavolám. Kim. Odešlu svou odpověď. A mezitím
otevřu druhou esemesku.
Jsi v pořádku?
Ozvy se. Tom Asi se o mě fakt strachují. Povzdychnu si v duchu. Jo, jsem v pořádku co kdybychom se
zítra sešli? Kim. odpovím mu. A téměř okamžitě mi přijde odpověď. Uf, docela jsem se bál. Dobře. Zítra ti
zavolám. Tom. Usměji se nad jeho odpovědí a položím telefon opět na
stoleček.
Někdo zaklepe na dveře. Maty.
Prostřelí mi hned hlavou. Ale to jsem se spletla. Ve dveřích stojí Alex,
Matyášovo, téměř stejné, dvojče. „Doufám, že neruším? Můžu dál?“ přikývnu a on
vejde do pokoje a zavře za sebou dveře. Tichým krokem se přesune k psacímu
stolu a posadí se na dřevěnou židli u stolu.
V tohle baráku je snad všechno ze dřeva. Uvědomím si. Zvědavým
pohledem se na něj koukám a čekám, co po mně bude chtít.
Po delší době ticha, konečně promluví. „Ty jsi nevěděla, co
jsi zač?“ „Ne.“ Zavrtím hlavu. „To je to, proč jsi přišel?“ zavrtí hlavou. Po
další odmlce řekne: „A ani nevíš, co by mohl Lazar chtít po tvé tetě?“ před
očima se mi zjeví temný anděl, co unesl mou tetu a odletěl s ní za Lazarem.
„Netuším.“ Povzdychnu si. „No to je jedno. Chtěl jsem se tě zeptat jestli bys
nechtěla jít se mnou na čerstvý vzduch. Na zahradu.“ Řekne sebejistým hlase. Po
krátkém zaváhání souhlasím a společně se vydáme směrem na zahradu.
„Je tu krásně.“ Poznamenám a nasaji do plic čerství letní
vzduch. „Ano, to je.“ Přitaká mi Alex sedící vedle mě na lavičce uprostřed
jejich obrovské zahrady, pokryté různými keři, stromy a květinami nejrůznějších
barev a vůní. Slunce, které se nachází vysoko na obloze, nás hřeje svými
paprsky a zalévá zahradu zlatavým světlem. Náhle mnou projede vlna nenávisti
vůči sobě. Jak tady takhle můžu sedět,
když je Amy bůhví kde? I když nejspíš tušíme kde je ten pocit mě ničí. „Promiň,
že jsem tak vyzvídal–„ odmlčí se a o kousek se ke mně přisune blíž. Naše ruce
jsou od sebe jen pár centimetrů od sebe a já mám chuť ho za tu ruku chytit. I
když k tomu nemám důvod. „Jaký to je být anděl?“ zeptám se po chvíli.
„Tedy, já jsem nejspíš taky anděl, ale nic zvláštního necítím.“ „No není to tak
super, jak to může vypadat,“ usměje se. „Ale svým zvláštním způsobem to je
super. Nemusíme chodit do normální školy, máme výcvik a zachraňujeme lidi.“
S úsměvem se na mě zahledí. Má pronikavé oči, ne jako ty Matyášovy. Jsou o
něco tmavší s nádechem černé barvy a i jeho vlasy jsou o něco tmavší. Jeho
úsměv je tak oslnivý. Upřeně si hledíme do očí a nic neříkáme a - v tom mě
políbí. Nejdřív něžně a pak vášnivě. Zajede mi rukou do vlasů a přitáhne si mě
k tělu. Ohromením jsem celá ztuhlá. Odtáhl se ode mě tak náhle, jako si mě
přitáhl k tělu. „Promiň, já-„ přeskočí mu hlas. „já nechtěl jsem. Teda
chtěl. Ale –„ Slova z něj lezou jako z chlupaté deky a já se začnu
červenat. Co jsem to k čertu provedla?
Řvu v hlavě sama na sebe. Chci něco říct. Ale nedostává se mi slov.
Až když se zhluboka nadechnu, si
uvědomím, že jsem zadržovala dech. „Promiň, tolik jsem mu záviděl. Neměl jsem
to dělat. Jsem hlupák!“ zvedne se a pěstí udeří do nejbližšího stromu. Ohromeně
na něj zírám. Musím přeci něco udělat! Zvednu se z lavičky a svižným
krokem dojdu až k němu. „Alexi, já se na tebe nezlobím.“ „Vážně?“ vyhrkne
ohromeně. „Ano.“ Začne se červenat. „Bude to naše tajemství, jo?“ navrhuji.
„Jo, asi to bude lepší. Takže to nikomu neřekneš?“ „Slibuju.“ Snažím se to říct
s klidným hlasem, což se mi nedaří, protože překvapení z polibku,
který ji vtiskl Alex, ještě nevyprchal.
***
Slunce nad námi se nezastavitelně
blíží k západu a okolní vzduch začíná chladnout. A jelikož mám na sobě jen
bílé tílko a džíny, začíná mi být zima. Projede mnou zima a otřesu se. „Už se
ochlazuje co?“ prohodí Alex, který se snaží dělat jakoby nic, ale pokaždé, když
se na mě koukne, se začervená studem. „Půjdeme už dovnitř?“ navrhnu a sklopím
zrak k zemi. Je to zvláštní pocit stát vedle někoho, kdo vás před chvílí
políbil a vy musíte dělat jako by se nic nestalo. „Tak jdeme.“ Pobídne mě a
vyrazíme spolu k vile.
Žádné komentáře:
Okomentovat