Všichni čtyři sedíme u stolu a jíme nějaké jídlo, které
připravila Ema. Nevypadá to moc dobře ale chutná to – příšerně. „Už jsem ti
říkal, že Ema je naprostý antitalent na vaření?“ směje se Maty a při tom se
zakucká jakousi rajskou polévkou. „Rajskou mám rád ale toto?“ Směje se Alex.
Kouknu se na Emu ale tam je v obličeji naprosto klidná a vyrovnaná, zatím
co se kluci smějí jejímu talentu, ne-talentu. Spolknu další lžíci a celá se
oklepu. Polévka je spálená. „Objednáme si pizzu?“ navrhne Matyáš a chvatně
vytáhne svůj telefon z kapsy. Vytočí číslo pizzerie, vstane a odkráčí
k oknu. „Dobrý den!“ pozdraví veselým tónem. „Rád bych si objednal pizzu.“
„Vážně je to tak hnusné?“ zeptá se mě Ema sklesle. „No –„
odmlčím s, protože mi do řeči skočí Alex. „Absolutně se to nedá jíst.“ Vyhrkne
a vyzývavě se na ní zazubí. „U anděla! Už nikdy nebudu vařit!“ zanaříká si Ema.
Chtěla bych jí nějak utěšit ale jak. Říct jí, že to bylo vynikající? Ne, občas
je pravda lepší než se nechat otrávit jídlem.
Po pár minutách nám dorazí pizza. Všichni se usadíme kolem
konferenčního stolečku v obývacím pokoje a zapneme televizi. „Co takhle
horor?“ navrhne Alex. „Ne. Radši něco romantického.“ Odpálkuje ho Ema. „A co
takhle něco staršího?“ navrhne Maty a aniž by počkal, na nějakou odpověď pustí
černobílí film.
***
Trhnutím se probudím a zjistím, že jsme všichni usnuli u
sledování filmu, co pustil Maty. Za okny je černo a z lampy a druhé strany
silnice proniká do pokoje slaboučká záře. Posadím se a opřu se o lokty. Na
druhé straně sedačky, na které sedím, leží schoulená Ema, tichounce oddychuje.
V mohutném křesle na druhé straně, spí rozvalený Alex, kterému po bradě
stékají sliny a jeho vlasy jsou rozcuchané. Zakloním hlavu, abych se podívala
na Matyáše, ale s úžasem zjistím, že tam není. Kde je? Zeptám se sama sebe.
Rychle se vyhoupnu na nohy, uhladím si vlasy a tričko. Ne,
že by mi nějak moc záleželo na tom, jak před ním budu vypadat. Ještě jednou se
rozhlédnu po místnosti, jestli jsem ho náhodou nepřehlédla. Ale opravdu tam
nikde není. Procházím všechny místnosti, na které narazím, protože se tu ještě
moc nevyznám.
V kuchyni, v jídelně ani v dolní koupelně
není, tak se vydám po schodech nahoru a zamířím k jeho pokoji. Stojím před
jeho dveřmi s nataženou rukou, kterou se chystám zaklepat ale zarazím se,
jelikož za sebou uslyším hlasité odfrknutí. S překvapeným vyjeknutím se
otočím a spatřím Matyáše.
„Chystáš se zaklepat na dveře?“ zeptá se s úšklebkem na
tváři. „Já – ehm-, nebyl jsi dole, tak jsem tě šla hledat. A –„ zarazím se,
protože si uvědomím, že má na sobě tmavé upnuté
kalhoty a přiléhavé tričko, přes které mu prosvítají napnuté svaly. U
pasu má zavěšený opasek se zbraněmi, velkými i menšími.
„Někam se chystáš?“ zeptám se udiveným výrazem ve tváři.
„Copak sis myslela, že zůstanu tady a nebudu nic dělat?“
odsekne a povytáhne si opasek se zbraněmi. S přizavřenýma očima ho sleduji.
„Jdu s tebou!“ vyhrknu bez přemýšlení. Maty ale jen zavrtí hlavou. „Ne, to
tady nejdeš.“ Odvětí a z jeho výrazu je jasné, že nepřipustí žádné
protesty. Dlouze se na mne zadívá a pak uhne pohledem a vydá se svižným krokem
chodbou ke schodům.
S obrovskou rychlostí vběhnu do svého pokoje, přehodím
přes sebe mikinu, kterou jsem měla přehozenou přes židli u stolu. Chvatně si
zastrčím telefon do kapsy u kalhot a tryskem vyrazím za Matyášem.
„Řekl jsem, že nikam nejdeš!“ poví mi Maty naštvaně. „Copak
sis myslel, že tam zůstanu a nebudu nic dělat?“ snažím se napodobit jeho ostrý
tón, když mi tuto větu před pár okamžiky řekl on sám. „Jsi odvážná.“ Prohodí.
„Díky.“ Zrychlím krok, abych mu stačila a podívám se mu do tváře. Jeho koutky
se jemně nadzvednou a já uhnu pohledem. „A hrozně tvrdohlavá. Tušíš alespoň,
kam chci jít?“ „Ne ale chci tam taky.“ Odpovím a i když svůj pohled upírám na
dlouhou silnicí před námi ucítím na sobě jeho pohled. Celá se nedobrovolně zachvěju. „Celkem
chladno co?“ řeknu a při tom si zapnu mikinu až ke krku. Neodpoví, jed dál
pokračujeme v cestě bok po boku.
„Tak a jsme tady.“ Oznámí mi. Zastavíme se na kulatém
náměstíčku osvětleném žlutou září pouličních lamp. Budovy na náměstí jsou všechny
z hnědých cihel a jejich střechy jsou tmavě červené. Z oken baráků
nevychází žádná záře a ani ve spodních patrech, ve skleněných vitrínách.
Uvědomím si, že všechny ty baráky jsou vlastně obchody a také to, že jsem
v této části města nikdy nebyla. „Pojď za mnou.“ Pobídne mě a vyrazí
směrem k jednomu z baráků s obchodem. Z okem tohoto baráků
jsou zavěšeny nějaké květiny, jejichž květy visí z květináčů a tvoří tak
nádherné barevné vodopádky barevných květů.
Maty se zastaví přede dveřmi onoho baráku a ohlédne se za
mnou. „Tak pojď. Tohle se ti bude líbit!“ pronese s hravým úsměvem na
rtech.
Žádné komentáře:
Okomentovat