Jídelna je už teď zaplněná skoro všemi šestnáctiletými,
kteří dnes podstoupí talentovky. Procházíme jídelnou a hledám nějaký stůl, u
kterého sedí Sečtělí. Rozhlížím se po místnosti. Tamhle sedí skupinka dívek ve
žluto-červeném oblečení, které hrají tleskací hru a hihňají se do všech stran.
Ty jsou z Mírumilovnosti. Pohledem sklouznu za na stoly za nimi. Ke stolům
Neohrožených. Hrají karty, smějí se, překřikují se navzájem ale nevadí jim to.
O kousek vedle sedí Odevzdaní, v šedivém oblečení. U jejich stolu je
převážně ticho, jen občas na sebe promluví. Procházím kolem stolu chlapců
z upřímnosti, kteří divoce gestikulují. Konečně přicházíme ke stolu
Sečtělých. Všichni se sklánějí nad knihami. S lehkostí si přisednu vedle
má dlouholeté kamarádky Sarah. „Ahoj, Árie!“ pozdraví ale pohledem opět
sklouzne k rozečtené knize. „Ahoj.“ Usměji se ne ni. Lucas si sedne
naproti mně, vedle Tobyho. Z rozhlasu začínají vyvolávat jména dětí
z jednotlivých frakcí, aby se dostavily ke zkoušce. Vytáhnu knihu a začnu
číst. Po pár minutách čekání se ozve z rozhlasu dalších deset jmen. Po
dvou jménech z Neohroženosti, Upřímnosti, Mírumilovnosti, Upřímnosti, se
ozve: „A ze Sečtělosti Sarah Smith a Árie Flores.“ Zabouchnu knihu a vstanu
spolu se Sarah. V krku se mi udělá knedlík a roztřesou se mi ruce. Jdu
směrem k východu z jídelny. Před jídelnou na nás čeká deset zkušeben,
které se používají jen na talentovky, takže jsem v žádné z nich nikdy
nebyla. Dojdu ke dveřím s číslem sedm. Tam se zastavím a podívám se na
všech devět lidí, co šlo se mnou. Většina z nich se třese a zbytek má
naprosto nečitelný výraz. Nesmím se třást. Ale ruce mě nechtějí poslechnout.
Třesou se jako želé. Rychle rose stisknu v pěst, tak pevně, že se mi nehty
zarývají do dlaní. Udělám krok vpřed a otevřu dveře.
Místnost, do které vcházím, je ze všech stran pokryta
zrcadly. Uprostřed je křeslo, takové to jaké bývá u zubaře. Vedle něj je
stoleček se skleničkami, ve kterých je modrá tekutina. „Ahoj, posaď se.“
Promluví žena, které jsem si až doteď nevšimla, a udělám co řekne. Křeslo není
moc pohodlné. „Jmenuji se Terry“ Představí se černovlasá žena v černém
oblečení „a budu provádět tvou zkoušku. Ty jsi, předpokládám, Árie.“ „Ano.“
Přitakám. Žena, Terry, si stáhne dlouhé černé vlasy do ohonu a naťuká něco na
obrazovku před sebou. „Test určí jedu frakci, do které se hodíš, jak už jistě
víš. Ale výsledek nemusí ovlivnit tvou volbu. Můžeš se rozhodnou, jak chceš.“
Říká a při to stálé hledí do obrazovky. „Můžeme začít.“ Oznámí a uchopí jedu ze
skleniček s modrou tekutinou, se sérem, které nás dostane do simulace. Jak
to vím? Patřím k Sečtělým, tak proč bych to neměla vědět. „Na. A do dna.“
„Co?“ „Vypij to.“ Poručí. Vezmu si od ní sklenku. Přivoním k modré vodě,
nevoní příliš vábně. „Na zdraví.“ Řeknu si pro sebe a obrátím do sebe obsah
sklenice. Tekutina má nahořklou pachuť, které mi zůstane na jazyku. Celá se
oklepu a zavřu oči.
Když oči opět otevřu, sedím ve stejné místnosti, dokonce i
na stejném křesle. Ale něco je tu špatně. Rozhlížím se po místnosti. Ta
zrcadla! Nic se v nich neodráží. Ani já. V místnosti je větší chladno,
než když jsem sem vkročila. „Vyber si.“ Promluví dívčí hlas. „Co?“ otočím se za
hlasem. Přede mnou stojí malá holčička. Ta holčička jsem já. Já, když jsem byla
malá. Na sobě má modré šaty ke kolenům a černé brýle na nose. „Vyber si.“
Zopakuje a ukáže rukou do strany. V místě kam ukázala, stojí dvě mísy na
stoličkách, ve výšce mého pasu. V jedné z nich je nůž a té druhé je kus
masa.
„Na co to je?“ zeptám se holčičky s pohledem upřeným na
mísy. „Vyber si.“ Zopakuje. Přistoupím k mísám a vezmu si nůž. „No? A co
teď?“ ale odpovědi se nedočkám. Otočím se. Holčička zmizela. A na místo ní
spatřím velikého vlčáka a vyceněnými zuby. Ruku s nožem natáhnu před sebe
a koukám na psa přede mnou. Vlčák se ke mně začíná pomalu přibližovat. Vypadá
děsivě.
O psech jsem si přeci četla! V každém z nich je
něco dobrého, jako v lidech. Ale co když je hladový? „Hodný, pejsek!“ odpovědí
mi je hlasité zavrčení. Tak co mám dělat? Napadá mě jen zaútočit nebo čekat až
zaútočí on. Pomaličku před ním ustupuji, až se dotknu zdi za mnou. Sakra! Pes
se nahrbí a vyskočí. A já proti němu vyběhnu s rukama roztaženýma, jako kdybych
ho chtěla obejmout. Pevně sevřu nůž ve své ruce, aby mi nevypadl. Doběhnu až k němu
a sevřu ho v náručí. Oba dva se svalíme k zemi. Pes na mě doráží a
snaží se mně pokousat. Převalím se na bok a při tom mě pes kousne hluboko do
ruky. Zaviji bolestí a nůž mi vypadne z pokousané ruky. Zakřičím a zdravou
rukou ho praštím přes čenich. On se ožene a já ho vší silou kopnu do boku.
Rychle se snažím vyškrábat na nohy. Když se mi to povede a
spatřím, jak se ke mně pes opět blíží, začnu se rozhlížet po noži, které mi
vypadl z ruky. Pak ho spatřím. Leží pár metrů za psem, asi jsem ho tam
nechtíc kopla. Střemhlav se rozeběhnu proti psovi, těsně před ním uhnu a běžím
k noži se psem v patách. Skloním se a popadnu nůž. Pes je jen pár
centimetrů za mnou a než se stačím narovnat, pes po mně skočí a opět spadnu na
zem. Oháním se nožem po psovi. A zasáhnu ho. Tedy, spíše ho říznu, jako kdybych
přejela ostrým nožem po mrkvi a zanechala bych na ní tenkou rýhu. Pes zavyje.
Využiji šance a svalím se na něj. Svým tělem ho přišpendlím k zemi.
Pozvednu nůž a chystám se ho do něj zabodnout, když v tom se promění ve
štěně.
Hlasitě vydechnu údivem i úlevou. Uvolním své sevření a
štěně odběhne kousek ode mě a posadí se nedaleko ode mě. Hledí na mě s tím
nechápavým štěněcím výrazem. Po kolenou se doplazím až k němu a volnou
rukou ho pohladím po hlavě. Nemůžu přeci zabít malé štěňátku. Položím nůž vedle
sebe a přitáhnu si štěně k sobě a pak si ho posadím do klína. S povzdechem
ho začnu hladit a ono po chvíli položí svou hlavu do mého klína a usne.
Žádné komentáře:
Okomentovat