Prostor pod námi se zmenšuje a vzdaluje. Nesmím se dívat dolů! Okřiknu se v
duchu, protože se mi sevře strachem žaludek. Pozoruji šedo modrou oblohu a
mraky plující po ní. Záda mi ovane chladný vítr a já se oklepu zimou. Matyáši
si mě přitáhne blíž k tělu. Do nosu nasaju jeho vůni. Vůni plnou svěžího
vzduchu a nějakých krásně vonících květů. „Koukej dolů.“ Odlepím obličej od
jeho hrudi a podívám se dolů. Vznášíme se pár metrů nad strom ne konci lesa. Doléhají
k nám hlasy dvou postav pod námi. „Co tam dělá takovou dobu?“ slyším
tlumený hlas muže, který nás málem nachytal dole v lese. „Dej mu čas.“
Odpoví netrpělivě žena. Oba dva stojí u vchodu do jeskyně, každý na jedné
straně. Na sobě mají černé oblečení a v rukách drží nějaké dlouhé meče,
které tmavě září.
„Zenon a Aline. Takže je vzal s sebou.“ Povzdechne si
Matyáš. Otáčím hlavu směrem k Matyášovi, abych se zeptala kdo to je.
Odpovědi se mi dostane ještě před tím, než se stačím zeptat. „To jsou Lazarovi
poskoci. Nejsou moc chytří, ale za to se dobře perou.“ „Čekají na Lazara? On-
On je uvnitř?“ zeptám se s pohledem upřeným na jeskyni. „Jo. Ale co tam
dělá, to netuším.“ Odvětí mi klidným hlasem. V tu chvíli jakoby celý svět
ztichl. Slyším jen náš dech a šumění listí v letním vánku. Matyáš zakleje
a koukne se směrem dolů. „Támhle jsou!“ zakřičí Zenon pronikavým hlasem a při
tom ukazuje našim směrem. „Vidím.“ Zavrčí Aline. Sáhne si za opasek a vytáhne
nějakou zbraň, nejspíš nůž. Není moc velká, takže na ni nevidím dobře. Napřáhne
ruku i s nožem a mrští jim po nás. Maty se snaží uhnout, ale nezareagoval
dost rychle na to, aby se nám nůž vyhnul úplně. Nůž proletěl tak blízko mé
ruky, že mě škrábl. Zakřičím a s leknutím se pustím Matyáše, takže mě drží
jen on. Nejsem sice moc těžká ale on to nečekal. Celou dobu jsem se ho držela
jak klíště a on mě jen přidržoval. Na zlomek vteřiny se setkáme pohledem a já
opět vykřiknu.
Řítím se volným pádem k zemi. Všechno jako by se
zpomalilo. Jen mé srdce tluče rychle. Otočím hlavu na bok, za horizontem už
vylézá Slunce a osvětluje krajinu pode mnou zlatou barvou. To je poslední věc, kterou kdy uvidí? Pomyslím si. Zahledím se do
Slunce a pak zavřu oči. Připravená zemřít. Už zase.
***
Nevím, co se stalo potom. Jen vím, že mě bolí ruka a třeští
mi hlava. Ta bolest je nesnesitelná, je to jako kdyby se mi v hlavě
nafukoval balonek a tlačil na mou lebku.
Otevřu oči. Ležím v bílé místnosti. Otočím hlavu na
stranu. Hlavou mi projede další, ještě horší bolest. V místnosti jsou
ještě další postele.
Jsem v nemocnici. Pomalu otočím hlavu na druhou stranu.
Na židli vedle mé postele sedí schoulená spící postava s blond vlasy.
„Maty?“ chci říct, ale z hrdla mi vyjde jen neznatelné zakvílení. Ale zřejmě
to stačilo na to, aby to probudilo Matyáše. „Jsi vzhůru.“ Pronese to zvláštním
způsobem, který se mi nedaří dešifrovat. Jo – chci říct ale z hrdla se mi
to jednoduché slůvko nedaří dostat. Tak přikývnu. „Nemusíš se namáhat, dali
jsme ti zklidňující léky, takže asi ještě nějakou dobu nebudeš moc mluvit.“
Řekne bezstarostným hlasem.
„Byl dlouhý pád co? Pamatuješ si to?“ ptá se a při tom se do
mne zarývá svýma nekonečně modrýma očima. Zavrtím hlavou. „Naštěstí jsem tě
stihl doletět, ještě před tím, než jsi proletěla stromy a narazila do země.“
Zdá se mi, že se na sekundu i usmál ale hned nasadil vážný výraz. „Jak jí je?“
zeptá se někdo za mnou. „Určitě výborně, zeptej se jí sama.“ Zazubí se Maty.
K Matyášova neslyšně dojde Ema. Je
jako kočka – zamyslím se – Kočka s modře ledovýma očima. Ladně se
posadí na kraj mé postele a něžně mě pohladí po ruce, kterou mám položenou na
peřině. „Ty jsi jak magnet na úrazy.“ Povzdychne si. „Tolik léčiv jako na tebe,
na pár dní, nespotřebujeme ani za měsíc.“ Laskavě se na mě usměje a opět mě
pohladí po ruce. „Dala jsem ti dělat čaj. Hned ti ho přinesu.“ Při tom se otočí
na Matyáše, jako by čekala na svolení. On jen pokrčí rameny.
„Tak, tady máš. Po tom by se ti měl uvolnit krk.“ Podává mi
hrnek s horkou tekutinou, která vypadá jako čaj. Přičichnu si k horké
tekutině a zhnuseně nakrčím nos. „Jo je hnusnej, ale udělá se ti líp.“
Povzbudivě se na mě usměje Ema. „Tak na zdraví!“ houkne Maty a při tom se na mě
zazubí. Zavřu oči a napiji se čaje. Chutná odporně. Jako když smícháte něco
hodně kyselého, hořkého a slaného. Obličej se mi stáhne do zhnusené grimasy.
Maty má co dělat, aby se nezačal smát. A Ema se na mě ustaraně kouká. „Zkus
toho vypít co nejvíc najednou.“ Poradí mi Ema.
S odporem do sebe kopnu zbytek horké tekutiny a svalím
se zpět do postele. „Chutnalo?“ zeptá se Maty hlasem, ze kterého jen září
smích. „Ne.“ Odpovím a překvapením vyjeknu. „No vidíš, já ti to říkala.“
Prohodí Ema. Vezme mi hrnek z ruky a odkráčí s ním pryč.
***
„Za týden se vrátíme, jasný? Víme, že to je hrozně narychlo,
ale zasedání rady je prostě zasedání, nesmíme tam chybět.“ upřesňuje Max a při
tom se přísné dívá na své tři děti a na mě. „Jo, už jsi nám to říkal nejmíň
desetkrát.“ Mávne nad tím rukou Maty. „Takže, neprovádějte nic nezákonného.
Nesnažte se vynalézat nové věci ani nic podobně nebezpečného! A v pondělí vás
přijde zkontrolovat Sára.“ káže svým dětem Marie. Maty, Ema a Alex jen znuděně
přikyvují. „Tak si to tam užijte. A neboj, my to tady zvládneme.“ Obejme svou
matku Ema a pak i svého otce. „Nebojte, budeme v pohodě.“ Ujišťuje rodiče
Maty. „A už jeďte nebo se Ema rozbrečí.“ Uchechtne se. Mezitím si Max nastoupí
do auta a zamává dětem. Nastartuje a čeká na svou manželku. Marie se
starostlivě podívá ne své tři děti a dodá „Mám vás moc ráda. Tak za týden,
ahoj.“ A nastoupí do auta, které se po chvíli rozjede po ulici a zmizí za
zatáčkou na konci ulice.
Žádné komentáře:
Okomentovat