Zastavím se barákem, kde bydlí Tom, kouknu se na zvonek a
zazvoním. „Ano? Kdo je tam?“ ozve se
z mikrofonu. „To jsem já, Kim!“ řeknu a usměju se, i když to nemůže vidět.
Dveře zabzučí a já vcházím dovnitř. Vyjdu do druhého patra, kde na mě už čekají
otevřené dveře. Opatrně je otevřu. „Kudy jsi šla?“ ptá se pobaveně Tomáš.
Podívám se na své černé hodinky a uvědomím si, že jsem šla skoro hodinu. „Bál
jsem se, že se ti něco stalo.“ Přejde ke mně a obejme mě tak, že skoro nemůžu
dýchat. „Jo promiň, trošku jsem se courala a přemýšlela o tom, s čím
potřebuju svěřit.“ Vysvětluji při cestě do Tomova pokoje. Sednu si do velkého
oválného modrého křesla a nasaji tu známou vůni. Rozhlédnu se po světle modře
natřeném pokoji a s potěšením zjistím, že naše společná fotka visí nad
jeho stolem spolu s dalšími fotkami. „Dáš si čaj?“ „Moc ráda“ odpovím a
zkoumám fotky, ty staré i ty nové co jsem nikdy neviděla. Přibyli čtyři nové,
na všech je Tom s přáteli. Jedna z těch fotek je i s Alčou, tu
jsem fotila já. Ta fotka je z letošní zimy. Svítilo sluníčko a my jsme se
brodily asi metrem sněhu k nedalekému lesu. Ten den ráno ještě nebyly
vyšlapané cestičky ve sněhu. PO pár minutách nám Ála oznámila, že má mokro
v botách, Tomáš ji vzal na záda a k lesu jí donesl. Já využila
situace a vyfotila je. Moc jim to tam sluší. „Tak tady to máš.“ Oznámí Tom a
postaví dva šálky čaje na psací stůl. „Tak co se děje?“ začne se ptát. „No,
včera jsem byla s Amy na nobl večírku u paní Sweet a potkala jsem tam
jednoho kluka. Nebylo to zrovna příjemné setkání.“ „Jak to?“ ptá se a já mu
převyprávím celý večer.
„Co si o tom myslíš?“ zeptám se ho, když skončím. „Myslím
si, že ses zbláznila“ odpoví s hravým úsměvem, který ve mně vyvolává pocit
bezpečí. “Jsi si jistá, že v té vodě nebyly drogy?“ začne se smát ještě
víc. „Ano, jsem si tím jistá.“ Prohodím „Ale já spíš mluvím o těch očích.“
„Třeba noví čočky a odrazil se v nich měsíc.“ Usoudí a prohrábne si hnědé
vlasy. „Nejspíš jo.“ Povzdychnu si. Svůj čaj mám už skoro vypitý. „Co budeš
dělat večer? Máš něco v plánu?“ ptá se Tomáš. „Ne, vlastně ne. Proč?“ „Alča
u mě dnes bude spát, tak jestli nechceš taky? Rodiče nebudou doma.“ „Tak jo ale
musím zavolat tetě.“
„Víš co jsem jednou četl?“ zeptá se Tomáš po cestě ke mně
domů. „Ne.“ „Andělský klid, se to jmenovalo. Bylo to o andělech a psalo se tam,
že při úplňku andělům občas září oči.“ Při těch slovech se mi zkroutí žaludek. „Nedělej
si ze mě srandu!“ řeknu a z legrace ho mírně praštím do ramene. „Ne!
Pomoc! Chce mě zabít!“ ječí Tomáš po celé ulici se smíchem. A já se taky začnu
smát.
Domo si sbalím, vše co potřebuju. Pyžamo, kartáček na zuby a
něco na převlečení. Cestou zpátky k Tomovi se stavíme pro Álu a
pokračujeme k Tomášovi domů.
Náš večer probíhal asi takhle. Koukali jsme se na horory a
jedli u toho popkorn, žvanili a při každé strašidelné scéně jsme se smáli a
ječeli. Byl to krásný večer. Pozdě v noci jsme se převlékli do pyžam a šli
spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat