Dojdeme až na louku zhruba kilometr od města a asi dva od
domu, v němž bydlím. Zastavíme se na kraji louky u odpočívadla
s lavičkou. Sedneme si a chvíli tiše koukáme na hvězdy. „Poznáváš nějaké
souhvězdí?“ zeptám se, abych prolomila ticho. „Ano, třeba támhle je Kasiopea.
Vidíš?“ „Jo, a támhle je Orion.“ Ukazuji na tmavou oblohu. V tu chvíli
uvidím v mém periferním vidění něco se lesknout. Rychle se tím směrem
otočím ale v místě toho lesku je Maty. „Co se děje?“ „Nic, jen se mi
zdálo, že jsem něco viděla.“ Odpovím a stále se na něj koukám. Ty jeho oči jsou
tak zvláštní a teď jako by byly ještě světlejší a modřejší. „Co na mně vidíš?“
zeptá se s milým úsměvem. „Ty tvoje oči. Jsou tak zvláštní.“ Vydechnu. „Jak
zvláštní“ řekne a v očích se mu zablýskne. „Teď!“ vyjeknu. „Co?“ ptá se a
zvážní. „To nic.“ Jsem ráda, že je už tma, aspoň není vidět, jak se červenám.
Musí to vypadat, že jsem se zbláznila. Jeho oči se otočí zpátky k obloze a
já ten záblesk vidím znovu. Trošku sebou cuknu a Maty si toho všimne a otočí se
zase na mě. „Co se děje?“ „Nic“ řeknu zmateně, asi jsem se vážně zbláznila.
Koukám na něj, ne, já normálně nehorázně zírám do jeho očí a čekám na další
záblesk. Po chvíli to vzdám a pohled zaměřím na oblohu a na Měsíc, ke kterému
se hrne menší mrak a po chvilce ho zastíní, tak, že skoro není nic vidět.
Kouknu se na Matyho. Jeho oči jako by zhasly. „No tak, přestaň na mě zírat.
Vím, že jsem neodolatelný ale vážně mě děsíš.“ Prohlásí s medovým smíchem.
Sakra zase na něj zírám. Ale nemůžu si pomoc, ty oči jsou tak zvláštní.
Na lavičce sedíme ještě dlouho, dokud mi nezavolá teta, že
bych už měla jít domů. Maty mě doprovodí až domů, po cestě si ještě povídáme a
ten záblesk v jeho očích jsem ještě párkrát viděla ale nezmínila se o tom.
U mého baráku se zastavíme a chvíli jen tak stojíme. „Už bych měla jít.“
„Jo“
„Tak ahoj“
„Ahoj.“
Než dojdu ke dveřím, ještě řekne „Nedáš mi na sebe aspoň
číslo?“
Dojdu k němu a nadiktuji mu svoje telefoní číslo a
znovu se rozloučíme, tentokrát mě ale chytne za ruku, mírně se ukloní a políbí
mi ruku, červenám se. „Bylo mi ctí s tebou strávit večer.“ Řekne jako
v nějakém starém filmu. „Mě také.“ Odpovím a po krátkém chodníčku odcházím
ke dveřím.
Vysvlíknu se z šatů, umyju a jdu si lehnout. Než usnu
myslím na Matyho. Jeho tvář, vlasy, oči, prostě všechno.
Ráno po probuzení se jdu nasnídat. V kuchyni už sedí
Amy. „Dobré ráno, Kim.“ Zašveholí vesele Amy. „Dobré.“ Odpovím a začnu hledat
mléko k cereáliím „Máme mléko?“ „Koukni se do lednice“ „No jo, dík.“ „Jak
dopadlo rande?“ Na tuhle otázku nejsem připravená. „Cože? Prosím tě, to nebylo
rande.“ Řeknu nervózně. „No dobře jak chceš.“ Směje se a při tom trochu rozlije
po stole čaj. „Podáš mi hadr?“ stále se směje. „Jasně.“
Po snídani jdu do pokoje se obléknout. Kouknu se na mobil
ale nic na něm není. Doufala jsem, že najdu nějakou esemesku od Matyho ale nic. Zklamaně ho odhodím na postel a
zapnu počítač. A napíšu své nejlepší kamarádce Aleně. ‚Ahoj, jak se máš? Nechceš někam
zajít? Potřebuji něco probrat.‘ chvíli
čekám, když nepřijde žádná odpověď, napíšu Tomášovi, mému druhému nejlepšímu
kamarádovi. Jsme kamarádi už od školky a společně ještě s Alenou jsme spolu
vyrůstali. Před pár měsíci se mi a Ále přiznal, že je gay. Byly
jsme rády, že se nám přiznal. A teď se zas potřebuju svěřit někomu já. ‚Čau,
Tomáši. Nemáš na mě dneska čas?‘ po
minutě přijde odpověď ‚Jasně ale musíš přijít ke mně.‘ ‚OK. Za
30 minut jsem u tebe.‘
Už, už chci vypnout Facebook, když vtom mi přijde žádost o
přátelství. Rozkliknu žádost a co nevidím. Maty! Jak mě našel?! Okamžitě příjmu
žádost. ‚Ahoj, Kim!‘ napíše. ‚Ahoj, promiň, zrovna jsem na odchodu, napiš
mi večer.‘ ‚OK‘ přijde bleskově odpověď. Vypnu počítač a vyrážím k Tomášovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat