„Ještě, že máme ty prázdniny, co?“ prohodí Alena. „To teda.“
Řeknu s neskrývaným úsměvem. „Co budeme dělat?“ ptá se Tomáš „Ven se mi
nechce, je tam zima. Tak co si zahrát na PS3?“ ptá se natěšeně Tom. „Jo!“
vykřikneme s Alenou najednou. „Tak pojďte.“ Pobídne nás a my jdeme za ním
do obýváku.
K obědu si objednáme pizzu. A právě, když jí dojídáme,
mi zazvoní mobil. Amy. „Ahoj!“ pozdravím veselím tónem. „Ahoj.“ Ozve se z telefonu tetin hlas. „Nechtěla bys jít už domů? Měla bych takový nápad.“ Vysvětluje „Tak
brzo?“ „Ano, pomůžeš mi teda?“
„Jasně, hned jsem doma.“ Řeknu a zavěsím bez rozloučení. „Už musím jít.“
Prohlásím a zvedám se ze židle. „Pomůžu ti zabalit“ nabídne se Ála a jde za
mnou do Tomášova pokoje.
Oba jdou se mnou až domů. U dvoupatrového baráku se
zastavíme a rozloučíme. Doma máme naklizeno, jak jinak. Koutky se mi zkroutí do
úsměvu, když uvidím tetu v černém tričku a teplákách. Vlasy má stažené do
drdolu. „Ahoj.“ Pozdravím s úsměvem. „Konečně tu jsi, už jsem trošku
začala.“ Prohlásí a odejde do obýváku. Tašku s věcmi odhodím na botník a
jdu za ní. V obýváku je všechno pokryté průsvitnou fólií a novinami. „Budeme
malovat!“ oznámí Amy, i když to jsem si už uvědomila. „Bezva!“ prohlásím.
„Převleč se a pojď mi pomoc.“
„Strejdovi se to bude líbit.“ Prohlásí teta nadšeně, když už
máme skoro vše hotové. Celý obývák jsme natřely na tmavě zeleno a jednu ze čtyř
zdí nechaly bílou. I já musím uznat, že jsme odvedly dobrou práci. „Jo, snad
jo.“ Řeknu pobaveně. „Tak pokračujeme! Už jen kousek.“ Podotkne Amy a
pokračujeme s úsměvem na rtech v práci. Jsem celá od barvy a už teď
se nemůžu dočkat horké koupele.
Po všem tom malování hopsnu unavená do postele a zachumlám
se do mé voňavé deky. „Maty!“ uvědomím si v tu chvíli. Úplně jsem na něj
zapomněla. Blesku rychle zapnu počítač a přihlašuji se na Facebook. Dvě nové
zprávy. Všechny od Matyho. „Ahoj, nezapomněla jsi na mě?“ další
z dnešního rána „Nechtěla by sis vyrazit? :).“. Jak
jsem mohla zapomenout?! Musím mu něco odepsat. „Ahoj, promiň, neměla jsem čas.
A hrozně ráda bych si zas vyrazila. Co třeba zítra?“ odpovím a
chvilku čekám, jestli náhodou nepřijde
odpověď. „Ahoj! Jsem rád, že si se ozvala. :) Tak zítra si tě vyzvednu u tebe
doma v 1 hodinu?“ „Skvěle! Už se těším.:). Už musím jít, dobou noc.“ Odpovím. „Hezky se vyspi! :*“ odpoví. A já s bušícím srdcem
vypínám počítač. I když jsem byla nesmírně unavená, teď usnout snad nedokážu.
Musím myslet na zítřek a na Matyho. Moje myšlenky stále zalétávají k tomu co
by se mohlo stát a jak by to dopadlo. Ale po pár hodinách stejně usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat