Není tu moc lidí ale i tak je v malém obývacím pokoji
skoro nedýchatelno, i přes to, že okna jsou otevřená. Snažím se nepřemýšlet o
tom, kdo může být ten mladý muž, jak ho nazvala paní Sweet. Přejdu přes celý
obývák ke stolu s občerstvením, vezmu se sklenici s vodou a pořádně
se napiji. Zády stojím ke stěně a očima prozkoumávám dav lidí. Prázdnou
sklenici položím na tác. Než jsme vešli do obýváku, museli jsme projít chodbou,
všimla jsem si, že v ní bylo několik dveří a schody do dalšího patra. ‚Možná bude tam‘.
Zdá se mi, že dav zhoustl a vzduch je stále hrozný. Všichni jsou oblečení do společenského
oblečení šitého na míru. Prodírám se davem různě navoněných lidí. Uprostřed
místnosti do mě vrazí nějaký muž a polije mě vodou ze sklenice. Voda se mi
rozstříkne po modrých šatech a zanechá na nich tmavě modrý flek. Naštvaně
zavrčím a hodím rozzlobený pohled po muži. „Promiň, já nechtěl“ omluví se mi
mladý muž. „To je dobrý.„ vydechnu „Nevíte, kde jsou tu záchody?“ „Ano, vím,
pojď za mnou.“ Chytí mě za ruku a táhne mě davem do chodby a pryč z obývacího
pokoje. Zastavíme se uprostřed chodby přede dveřmi. „Tady to je“ s úsměvem
ukáže na dveře. Kývnu a vejdu dovnitř.
Na dveřích je zámek, otočím jim a zamknu se v malé,
světlé koupelničce se sprchovým koutem, záchodem a umyvadlem. “Pod umyvadlem je
fén a nějaké ručníky.“ Ozve se tlumený hlas za dveřmi. Z pod umyvadla
vytáhnu fén a začnu si fénovat šaty. Po pár minutách to vzdám, kouknu se do
zrcadla nad umyvadlem. Flek už skoro není vidět. ‚To je zase den‘ nemůžu tomu uvěřit. Takovéhle věci se mi dějí
neustále a čím dál tím častěji. ‚Pak, že
existují andělé.‘ zavrčím si v duchu.
Otevřu dveře a vyjdu ven. Vedle dveří se opírá kluk zhruba mého věku, má
blond vlasy a kulatý obličej. Jeho modrá košile mu ladí s očima, když mě
ty oči toho mladíka zahlédnou, řekne „No konečně! Víš, chtěl sem se ti ještě
jednou omluvit a zeptat se tě jestli by ses nechtěla jít projít na vzduch.“ Při
pohledu na obývák se mi svírá žaludek z nedýchatelného vzduchu, tak po
chvilce kývnu.
Venku je nádherně chladný, večerní vzduch. Slunce už pomalu
zapadá a obloha tmavne. Při pohledu na toho blonďatého chlapce si uvědomím, že
to je ten mladý muž, o kterém mluvila paní Sweet. „Jakpak se jmenuješ?“ zeptá
se mě blonďák. „Kim, a ty?“ odpovím s radostí, že jsem ho našla. „Maty. Je
krásný večer, že?“ „Ano to je.“ Odpovím a koukám se na oblohu. „Pozoruješ ráda
nebe?“ vyptává se Maty. „No, ano. Přijde mi fascinující.“ „To mně taky. Víš,
teta mi o tobě něco málo říkala. A hned jsem si myslel, že budeš krásná ale
takhle? To jsem vážně nečekal.“ Poví mi s neodolatelným úsměvem a já
cítím, jak se červenám. ‚On se mnou
flirtuje?!‘ vyjeknu v duchu. „Vážně, jsi moc krásná!“ „Dovolím si
s tebou nesouhlasit.“ Jeho s mích je tak sladký a zvonivý. „Ale
prosím tě!“ s úsměvem se na něj podívám. Ty modré oči jsou tak světlé, až
to je skoro nepřirozené. „Dnes je úplněk.“ Prohodí rychle. „Jo asi jo.“ Nechtěla
by ses jít projít někam, kde nebude tolik světel?“ „No víš, já tady mám tetu a
asi by nebyla zrovna nadšená, že jdu někam do tmy s úplně cizím klukem.“ Zase
se zasměje „Tak víš co? Zajdeme za ní a zeptáme se, jo?“ přikývnu a jdeme
zpátky do obývacího pokoje.
Tetu najdu rychle a zeptám se jí, jestli se můžu jít
projít s Matym. „Dobře ale měj zapnutý mobil! Až budu vyrážet, tak ti zavolám.“
Divím se, že mi to dovolila „Neboj“ dodám kvapně.
Žádné komentáře:
Okomentovat