Andělé /1

První část mého nového příběhu s provizorním názvem Andělé! :)

„Andělé existují“ říkával mi strejda, vždy než odjel na nějakou misi. Já jsem byla vždy realista, nevěřila jsem na zázraky ani na nadpřirozené bytosti. Ani ve školce, když jsem byla malá, nikdy jsem si nehrála na víly nebo čarodějnice. Právě mi je 15 a stále nevěřím.

„Vážně tam musím jít taky?“ ptám se tety. „Je to slušnost!“ ohradí se teta. „A co tam budu dělat?!“ hádám se. „Říkáš mi, ať se k tobě chovám jak k dospělé, tak se tak už začni chovat, Kim!“ uzavře teta. U tety žiji už čtrnáct let. Moje máma mě nechtěla, a abych nemusela do dětského domova, tak se mě ujmula teta. Jsme skoro jako nejlepší kámošky takže takových situací jako je tato moc není. „Fajn!“ odseknu a odejdu do pokoje se převléknout na oslavu narozenin paní Sweet, je to tetina zaměstnavatelka. Venku je jarní počasí, a tak si oblékám světlemodré šaty ke kolenům, silonky a černou koženou bundu. Dojdu k zrcadlu, nanesu si na obličej malou vrstvu make-upu, černé stíny a řasenku.

„Můžeme vyrazit?“ zeptá se mě teta, když už je obutá na chodbě. Na sobě má černou sukni těsně nad kolena s černým tričkem s dlouhým rukávem, dlouhý červený kabát a červené kozačky. Vlasy má vyčesané do drdolu. „Ano“ odpovím, obuji si černé kotníčkové boty a vyrazíme. Jdeme pěšky, protože k paní Sweet to je jen pár ulic.

 Dům paní Sweet je skromný, podle mě je docela zazobaná ale nechce to dávat najevo. U vrátek stojí vysoký muž v obleku. „Zdravím dámy, máte pozvánku?“ Pozdraví, jakmile se zastavíme před vrátky. „Ano, jistě, tady jsou.“ Řekne teta a podá je muži v obleku. „Děkuji. Přeji Vám příjemnou zábavu.“ Řekne mile a otevře nám vrátka.

Uvnitř, většího rodinného domu paní Sweet, je dům útulný, udivuje mě jak moderní nábytek tady má a jak je vše krásně sladěné. Kabáty nám pověsí nějaká žena, nejspíše její uklízečka. A pošle nás chodbou do obýváku, ze kterého jsou slyšet hlasy a tlumená hudba. V obývacím pokoji je zhruba dvacet lidí, většinou vyššího věku než je čtyřicet ale i mladší by se tu našli. Z davu se vynoří paní Sweet, starší žena, okolo padesáti let, vlasy má obarvené na červeno, rty má natřené rtěnkou stejného odstínu jako vlasy a její zelené šaty sahají až na zem. „Dobrý den, paní Sweet. Děkujeme za vaše pozvání.“  „To nestojí za řeč, Amy!“ prohodí paní – Amy je zkratka ze jména Amálie, tak se jmenuje teta – „Kim, vypadáš moc krásně, líbí se mi, jak sis nechala rozpuštěné vlasy a ty modré šaty.“ „Děkuji.“ Poděkuji s úsměvem. „Pojďte se raději bavit s ostatními. A Kim je zde i jeden mladý muž´, který doufá, že se s tebou setká.“ Prohodí. „Prosím? Kdo? A jak o mně může vědět?“ podivím se. „Zmínila jsem se před ním, že přijde má kolegyně s moc krásnou neteří.“ Cítím, jak se začínám červenat. „Tak běž.“ Pobídne mě, kývnu a pomalu odcházím. Ještě se stihnu ohlédnout za Amy, než se ztratím v davu lidí.