Divergent FF /2

Uff. Po dlouhé době jsem se dostala k psaní této FF na Divergenci. Tak doufám, že to oceníte a zanecháte mi tu nějaké vaše názory! :) Přeji hezké počtení druhé části! ;)

Jídelna je už teď zaplněná skoro všemi šestnáctiletými, kteří dnes podstoupí talentovky. Procházíme jídelnou a hledám nějaký stůl, u kterého sedí Sečtělí. Rozhlížím se po místnosti. Tamhle sedí skupinka dívek ve žluto-červeném oblečení, které hrají tleskací hru a hihňají se do všech stran. Ty jsou z Mírumilovnosti. Pohledem sklouznu za na stoly za nimi. Ke stolům Neohrožených. Hrají karty, smějí se, překřikují se navzájem ale nevadí jim to. O kousek vedle sedí Odevzdaní, v šedivém oblečení. U jejich stolu je převážně ticho, jen občas na sebe promluví. Procházím kolem stolu chlapců z upřímnosti, kteří divoce gestikulují. Konečně přicházíme ke stolu Sečtělých. Všichni se sklánějí nad knihami. S lehkostí si přisednu vedle má dlouholeté kamarádky Sarah. „Ahoj, Árie!“ pozdraví ale pohledem opět sklouzne k rozečtené knize. „Ahoj.“ Usměji se ne ni. Lucas si sedne naproti mně, vedle Tobyho. Z rozhlasu začínají vyvolávat jména dětí z jednotlivých frakcí, aby se dostavily ke zkoušce. Vytáhnu knihu a začnu číst. Po pár minutách čekání se ozve z rozhlasu dalších deset jmen. Po dvou jménech z Neohroženosti, Upřímnosti, Mírumilovnosti, Upřímnosti, se ozve: „A ze Sečtělosti Sarah Smith a Árie Flores.“ Zabouchnu knihu a vstanu spolu se Sarah. V krku se mi udělá knedlík a roztřesou se mi ruce. Jdu směrem k východu z jídelny. Před jídelnou na nás čeká deset zkušeben, které se používají jen na talentovky, takže jsem v žádné z nich nikdy nebyla. Dojdu ke dveřím s číslem sedm. Tam se zastavím a podívám se na všech devět lidí, co šlo se mnou. Většina z nich se třese a zbytek má naprosto nečitelný výraz. Nesmím se třást. Ale ruce mě nechtějí poslechnout. Třesou se jako želé. Rychle rose stisknu v pěst, tak pevně, že se mi nehty zarývají do dlaní. Udělám krok vpřed a otevřu dveře.

Místnost, do které vcházím, je ze všech stran pokryta zrcadly. Uprostřed je křeslo, takové to jaké bývá u zubaře. Vedle něj je stoleček se skleničkami, ve kterých je modrá tekutina. „Ahoj, posaď se.“ Promluví žena, které jsem si až doteď nevšimla, a udělám co řekne. Křeslo není moc pohodlné. „Jmenuji se Terry“ Představí se černovlasá žena v černém oblečení „a budu provádět tvou zkoušku. Ty jsi, předpokládám, Árie.“ „Ano.“ Přitakám. Žena, Terry, si stáhne dlouhé černé vlasy do ohonu a naťuká něco na obrazovku před sebou. „Test určí jedu frakci, do které se hodíš, jak už jistě víš. Ale výsledek nemusí ovlivnit tvou volbu. Můžeš se rozhodnou, jak chceš.“ Říká a při to stálé hledí do obrazovky. „Můžeme začít.“ Oznámí a uchopí jedu ze skleniček s modrou tekutinou, se sérem, které nás dostane do simulace. Jak to vím? Patřím k Sečtělým, tak proč bych to neměla vědět. „Na. A do dna.“ „Co?“ „Vypij to.“ Poručí. Vezmu si od ní sklenku. Přivoním k modré vodě, nevoní příliš vábně. „Na zdraví.“ Řeknu si pro sebe a obrátím do sebe obsah sklenice. Tekutina má nahořklou pachuť, které mi zůstane na jazyku. Celá se oklepu a zavřu oči.

Když oči opět otevřu, sedím ve stejné místnosti, dokonce i na stejném křesle. Ale něco je tu špatně. Rozhlížím se po místnosti. Ta zrcadla! Nic se v nich neodráží. Ani já. V místnosti je větší chladno, než když jsem sem vkročila. „Vyber si.“ Promluví dívčí hlas. „Co?“ otočím se za hlasem. Přede mnou stojí malá holčička. Ta holčička jsem já. Já, když jsem byla malá. Na sobě má modré šaty ke kolenům a černé brýle na nose. „Vyber si.“ Zopakuje a ukáže rukou do strany. V místě kam ukázala, stojí dvě mísy na stoličkách, ve výšce mého pasu. V jedné z nich je nůž a té druhé je kus masa.

„Na co to je?“ zeptám se holčičky s pohledem upřeným na mísy. „Vyber si.“ Zopakuje. Přistoupím k mísám a vezmu si nůž. „No? A co teď?“ ale odpovědi se nedočkám. Otočím se. Holčička zmizela. A na místo ní spatřím velikého vlčáka a vyceněnými zuby. Ruku s nožem natáhnu před sebe a koukám na psa přede mnou. Vlčák se ke mně začíná pomalu přibližovat. Vypadá děsivě.

O psech jsem si přeci četla! V každém z nich je něco dobrého, jako v lidech. Ale co když je hladový? „Hodný, pejsek!“ odpovědí mi je hlasité zavrčení. Tak co mám dělat? Napadá mě jen zaútočit nebo čekat až zaútočí on. Pomaličku před ním ustupuji, až se dotknu zdi za mnou. Sakra! Pes se nahrbí a vyskočí. A já proti němu vyběhnu s rukama roztaženýma, jako kdybych ho chtěla obejmout. Pevně sevřu nůž ve své ruce, aby mi nevypadl. Doběhnu až k němu a sevřu ho v náručí. Oba dva se svalíme k zemi. Pes na mě doráží a snaží se mně pokousat. Převalím se na bok a při tom mě pes kousne hluboko do ruky. Zaviji bolestí a nůž mi vypadne z pokousané ruky. Zakřičím a zdravou rukou ho praštím přes čenich. On se ožene a já ho vší silou kopnu do boku.

Rychle se snažím vyškrábat na nohy. Když se mi to povede a spatřím, jak se ke mně pes opět blíží, začnu se rozhlížet po noži, které mi vypadl z ruky. Pak ho spatřím. Leží pár metrů za psem, asi jsem ho tam nechtíc kopla. Střemhlav se rozeběhnu proti psovi, těsně před ním uhnu a běžím k noži se psem v patách. Skloním se a popadnu nůž. Pes je jen pár centimetrů za mnou a než se stačím narovnat, pes po mně skočí a opět spadnu na zem. Oháním se nožem po psovi. A zasáhnu ho. Tedy, spíše ho říznu, jako kdybych přejela ostrým nožem po mrkvi a zanechala bych na ní tenkou rýhu. Pes zavyje. Využiji šance a svalím se na něj. Svým tělem ho přišpendlím k zemi. Pozvednu nůž a chystám se ho do něj zabodnout, když v tom se promění ve štěně.

Hlasitě vydechnu údivem i úlevou. Uvolním své sevření a štěně odběhne kousek ode mě a posadí se nedaleko ode mě. Hledí na mě s tím nechápavým štěněcím výrazem. Po kolenou se doplazím až k němu a volnou rukou ho pohladím po hlavě. Nemůžu přeci zabít malé štěňátku. Položím nůž vedle sebe a přitáhnu si štěně k sobě a pak si ho posadím do klína. S povzdechem ho začnu hladit a ono po chvíli položí svou hlavu do mého klína a usne.

Novinky

Zdravím, zítra se můžete těšit na nový příběh od *Luss*. Rozhodla se, že chce psát ale zatím nemá tolik zkušeností s blogováním, takže jí budu pomáhat a přidávat její příběhy sem, na můj blog. :) 

Doufám, že se vám její  příběh/y, které bude psát, boudou líbit a také ji podpoříte její tvorby i na jejím blogu (Big Problem). 

A teď  k mému psaní. Moc se omlouvám, že Andělé nevycházejí tak často jako dřív ale teď ke konci roku toho mám ve škole hodně a docela mě to i přestalo bavit. Ale teď se má chuť do psaní opět vrací a já se na to vrhnu hned jak budeme mít po výletě (příští týden), což znamená, že o prázdninách by příběh mohl vycházet častěji! :) 

Andělé /17

Ahoj! Tak tady je další kapitolka. A má přesně 1000 slov! :D 

Ema se svalí vedle svého mladšího bratra, Alexe, do sedačky v obývacím pokoji. Zastavím se za Matyášem, který stojí mezi dveřmi a brání mi tak ve vstupu do místnosti. „Vážně se chcete jen válet?“ Vystřelí pohledem směrem ke svým dvou sourozencům. „Jasně, že ne. Třeba můžeme zajít do města, nebo tak něco.“ Usměje se na něj Ema. Maty jen zavrtí hlavu a otočí se tak nečekaně, že do mě vrazí. S tichým promiň se vydá po schodech nahoru. Upírám za ním svůj pohled. „Hm – Půjdu k sobě, pokud by mě někdo hledal.“ Oznámím spíše pro sebe – nevypadá to, že by mi někdo věnoval pozornost, tak se jen vydám po schodech do patra, do svého provizorního pokoje.

***

Sedím na posteli se skicákem v ruce. Neumím kreslit, ale i tak mě to baví. Na prázdném papíře se po několika chvílích začne zjevovat obraz, připomínající letícího anděla. Že by to byl Maty? Ach jo. Měla bych myslet na něco jiného. Napomínám se, ale nedaří se mi to. Nakloním se ke stolečku vedle postele a vezmu si z něj telefon. Na displeji mi svítí dvě nepřečtené správy a čtyři nepřijaté hovory.

V první esemesce stojí: Ahoj, Kim, kam jsi se tak zdejchla? U vás doma nikdo není, ani se neozveš. Stalo se ti něco? Ála.

Snažím se vymyslet, co smysluplného ji odpovědět. Ahoj, promiň, že jsem se neozvala, ale moje teta byla unesena ďábelským andělem a já se jí snažím najít s Matyášem a jeho rodinou, kteří jsou také Andělé. A schodem okolností jsem zjistila, že já také. Kim. To je blbost. Svou odpověď smažu.

Ahoj, promiň, poslední dobou jsem neměla moc času. Nic se mi nestalo. A doma nejsem, protože nás vykradli. Pak ti ještě zavolám. Kim. Odešlu svou odpověď. A mezitím otevřu druhou esemesku.

Jsi v pořádku? Ozvy se. Tom Asi se o mě fakt strachují. Povzdychnu si v duchu. Jo, jsem v pořádku co kdybychom se zítra sešli? Kim. odpovím mu. A téměř okamžitě mi přijde odpověď. Uf, docela jsem se bál. Dobře. Zítra ti zavolám. Tom. Usměji se nad jeho odpovědí a položím telefon opět na stoleček.

Někdo zaklepe na dveře. Maty. Prostřelí mi hned hlavou. Ale to jsem se spletla. Ve dveřích stojí Alex, Matyášovo, téměř stejné, dvojče. „Doufám, že neruším? Můžu dál?“ přikývnu a on vejde do pokoje a zavře za sebou dveře. Tichým krokem se přesune k psacímu stolu a posadí se na dřevěnou židli u stolu. V tohle baráku je snad všechno ze dřeva. Uvědomím si. Zvědavým pohledem se na něj koukám a čekám, co po mně bude chtít.

Po delší době ticha, konečně promluví. „Ty jsi nevěděla, co jsi zač?“ „Ne.“ Zavrtím hlavu. „To je to, proč jsi přišel?“ zavrtí hlavou. Po další odmlce řekne: „A ani nevíš, co by mohl Lazar chtít po tvé tetě?“ před očima se mi zjeví temný anděl, co unesl mou tetu a odletěl s ní za Lazarem. „Netuším.“ Povzdychnu si. „No to je jedno. Chtěl jsem se tě zeptat jestli bys nechtěla jít se mnou na čerstvý vzduch. Na zahradu.“ Řekne sebejistým hlase. Po krátkém zaváhání souhlasím a společně se vydáme směrem na zahradu.

„Je tu krásně.“ Poznamenám a nasaji do plic čerství letní vzduch. „Ano, to je.“ Přitaká mi Alex sedící vedle mě na lavičce uprostřed jejich obrovské zahrady, pokryté různými keři, stromy a květinami nejrůznějších barev a vůní. Slunce, které se nachází vysoko na obloze, nás hřeje svými paprsky a zalévá zahradu zlatavým světlem. Náhle mnou projede vlna nenávisti vůči sobě. Jak tady takhle můžu sedět, když je Amy bůhví kde? I když nejspíš tušíme kde je ten pocit mě ničí. „Promiň, že jsem tak vyzvídal–„ odmlčí se a o kousek se ke mně přisune blíž. Naše ruce jsou od sebe jen pár centimetrů od sebe a já mám chuť ho za tu ruku chytit. I když k tomu nemám důvod. „Jaký to je být anděl?“ zeptám se po chvíli. „Tedy, já jsem nejspíš taky anděl, ale nic zvláštního necítím.“ „No není to tak super, jak to může vypadat,“ usměje se. „Ale svým zvláštním způsobem to je super. Nemusíme chodit do normální školy, máme výcvik a zachraňujeme lidi.“ S úsměvem se na mě zahledí. Má pronikavé oči, ne jako ty Matyášovy. Jsou o něco tmavší s nádechem černé barvy a i jeho vlasy jsou o něco tmavší. Jeho úsměv je tak oslnivý. Upřeně si hledíme do očí a nic neříkáme a - v tom mě políbí. Nejdřív něžně a pak vášnivě. Zajede mi rukou do vlasů a přitáhne si mě k tělu. Ohromením jsem celá ztuhlá. Odtáhl se ode mě tak náhle, jako si mě přitáhl k tělu. „Promiň, já-„ přeskočí mu hlas. „já nechtěl jsem. Teda chtěl. Ale –„ Slova z něj lezou jako z chlupaté deky a já se začnu červenat. Co jsem to k čertu provedla? Řvu v hlavě sama na sebe. Chci něco říct. Ale nedostává se mi slov.

Až když se zhluboka nadechnu, si uvědomím, že jsem zadržovala dech. „Promiň, tolik jsem mu záviděl. Neměl jsem to dělat. Jsem hlupák!“ zvedne se a pěstí udeří do nejbližšího stromu. Ohromeně na něj zírám. Musím přeci něco udělat! Zvednu se z lavičky a svižným krokem dojdu až k němu. „Alexi, já se na tebe nezlobím.“ „Vážně?“ vyhrkne ohromeně. „Ano.“ Začne se červenat. „Bude to naše tajemství, jo?“ navrhuji. „Jo, asi to bude lepší. Takže to nikomu neřekneš?“ „Slibuju.“ Snažím se to říct s klidným hlasem, což se mi nedaří, protože překvapení z polibku, který ji vtiskl Alex, ještě nevyprchal.

***

Slunce nad námi se nezastavitelně blíží k západu a okolní vzduch začíná chladnout. A jelikož mám na sobě jen bílé tílko a džíny, začíná mi být zima. Projede mnou zima a otřesu se. „Už se ochlazuje co?“ prohodí Alex, který se snaží dělat jakoby nic, ale pokaždé, když se na mě koukne, se začervená studem. „Půjdeme už dovnitř?“ navrhnu a sklopím zrak k zemi. Je to zvláštní pocit stát vedle někoho, kdo vás před chvílí políbil a vy musíte dělat jako by se nic nestalo. „Tak jdeme.“ Pobídne mě a vyrazíme spolu k vile.