Andělé /10

Další část je tu! Doufám, že se bude líbit! :D

Probudí mě bouchnutí dveří. „Jsi vzhůru?“ uvidím Matyho a usměju se na něj „Jo, jsem.“ Řeknu rozespale „To jsem rád, že jsi v pořádku. Bolí tě ta noha ještě?“ „Ani ještě nevím“ posadí se na židli vedle postele. „Kolik je hodin?“ „Šest odpoledne. Neboj, spala jsi jen dvě hodiny.“ Nervózně se rozhlédne po jinak prázdném pokoji. Oddychnu si úlevou. „Ukaž mi tu nohu.“ Poručí a já k němu nastrčím svou nohu. Opatrně mi ji prohmatá a usměje se. „Zítra to už nebude vidět.“ Přikývnu. „Jak to, že jsi tam byl?“ „Kde?“ ptá se zmateně. „V tom parku.“ „No – Já jsem šel náhodou kolem.“ Uhne očima. „Nelži!“ „Jak víš, že lžu?!“ „To je jedno.“ „Tak dobře. Chtěl jsem se ti jít omluvit, když jsem přišel k tobě domů, uslyšel jsem hlasy a schoval se. Šla si někam s tou holkou. Nechtěl jsem vás rušit, a pak mě napadlo, že půjdu za váma, že se určitě někde rozejdete a já se ti budu moct omluvit a promluvit si. Šel jsem za váma až do toho parku a pak se to stalo.“ Kouká se na mě ale mám pocit jako by koukal skrz mě. „Ty jsi nás sledoval?!“ koukám na něj a svraštím čelo. „Alespoň se ti nic nestalo. Tady, nic vážnějšího.“ Pohledem sklouzne na podlahu. Usměju se, i když to nemůže vidět. Chytím ho za ruku, kterou má položenou v klíně a mírně ji stisknu. Zvedne hlavu a zazubí se na mě. „Já věděl, že se nebudeš zlobit!“ prohlásí a i s židlí se přisune blíž k posteli. Koukám se do jeho modrých očí, které připomínají moře v Růžové zátoce, z které jsem viděla fotky. Nakloní se blíž, otevře pusu jako by chtěl něco říct ale pak si to rozmyslí a opět s ji zavře, váhavě se na mě zahledí, pak se pomalu narovná a jen na mě kouká. A v tom si vzpomenu. „Alena!“ vyhrknu a začnu kolem sebe zběsile hledat telefon. „Hledáš telefon?“ řekne Maty jakoby smutně. „Jo, kde je?“ „Tady“ odpoví a podá mi telefon, který měl v kapse. Vrhnu po něm naštvaný pohled. „Promiň ale vypadl ti v předsíni, tak jsem ho vzal k sobě.“ Přikývnu a začnu, zkontroluji displej telefonu a zjistím, že mám čtyři nepřijaté hovory od Aleny. Zvednu telefon k uchu a ani nemusím čekat dlouho, Alena telefon zvedne hned po prvním pípnutí. „Kde proboha jsi?!“ vykřikne zděšeně do telefonu a já si ho musím dát dál od hlavy. „Promiň, já –„ kouknu na Matyho a přemýšlím co říct. „Víš, přepadl mě nějakej chlap, utíkala jsem a upadla a rozedřela jsem si kolena a ruce. Tak jsem si to musela jít domů ošetřit a – No prostě promiň. Kde jsi?“ omlouvám se. „Bože! Neublížil ti?“ „Ne“ zalžu a zčervenám v obličeji. „Jen ta kolena a ruce. Tak promiň. Bála jsem se jít zpět a byla by to štreka.“ Poznamenám, a můj pohled sklouzne opět na Matyho, který znuděně ťuká prsty do stolečku vedle postele. „Hele, musím končit.“ „Ahoj.“ Rozloučí se se mnou a zavěsím. „Ty holčičí hovory.“ Utrousí a zakoulí očima. Vrhnu po něm pohled hodný nějakého vraha. „No co?“ směje se. „A řekneš mi, konečně, o co jde s těma andělama?“ Ptám se se zvědavostí. „Kde chceš začít?“ „Na začátku, ne?“ „Dobře. Řeknu ti tady jeden příběh. My andělé jsme potomci andělů a lidí. Andělé byli vždy hodní a mírumilovní. Ale pak se na Zemi objevili lidé, zlí, urážliví, směšní a plní emocí. Andělé se rozhodli jim pomoci. Snesli se na zem z nebeských výšin.“ Zaujatě mu hledím do očí a představuji si anděli jak se spouštějí na Zem, aby nám pomohli ale před čím vlastně? Před emocemi? V duchu se zasměji. „Chtěli lidi naučit míru a oddanosti. Dařilo se jim to ale pak se objevila jedna andělská dívka, která dostala na starosti jednoho chlapce ale ten jí natolik okouzlil, že se rozhodla neuposlechnout rozkazy a přestala ho učit. Trávili spolu čas a jednoho dne se jim narodila dvojčátka. Drželi to v tajnosti. Jedno děťátko mělo tmavé vlasy, oči a vyzařovala z něj lidskost. To druhé bylo ale jiné. Světlé vlasy, modré oči, jako anděl.“ „Co to je za pohádku?“ Přeruším ho. „To není pohádka ale naše legenda. Zkrátím ti to. Díky těmto dvou dětí se zrodily temní andělé a nebeští. Rozdíl v nich jsi už nejspíš našla.“ „Jo našla“ přikývnu. „Ale abych byl přesnější, je jen jeden druh andělů, jen někteří jsou dobří a někteří zlí.“ Upřesní, prohrábne si vlasy. „Už mi věříš?“ ptá se s naléhavostí v hlase. „A máte i křídla?“ zakroutí hlavou „Ano ale vypadají jinak, než jak si je představují lidé. Nejsou z peří a skoro nejdou vidět –„ „Ukaž!“ až když jsem to vyslovila, jsem si uvědomila, že zním jako malé dítě. Usměje se „Musíš se soustředit, používáme iluze, aby je lidé neviděli.“ „Jak víš, že je uvidím taky.“ nakloním hlavu na stranu jako štěňátko. „Prostě to vím.“ Nahodí svůj kouzelný úsměv a já nevím jestli se mám soustředit na křídla nebo na jeho úsměv. „Tak to zkus“ pobídne mě. „No dobře.“ Zahledím se pár centimetrů od jeho levého ramene. „Nic.“ „Nesmíš na nic myslet. A nebo mysli na něco pěkného. Třeba na mě!“ řekne a při tom na mě mrkne jedním okem. Zasměju se. „To snad nemyslíš vážně!“ „Proč myslíš? Nelíbím se ti snad?“ „To jsem neřekla.“ Z tváře mu zmizí vážný výraz a zasměje se. Vyprázdním mysl a zadívám se na stejné místo jako při prvním pokuse. Zase nic. Protřepe si hlavu a dá na další radu Matyho. V duchu si začínám představovat jeho úžasné oči, vlasy, tu jeho aroganci a hravost v hlase. Něco začne beztvarého zjevovat okolo Matyho. A pak je spatří.

Andělé /9

Pokračování příběhu! :) Doufám, že se bude líbit!

Nůž drží vysoko nad hlavou. Jeho zběsilý úsměv je tak protáhlý, až se divím, že mu nepraskají koutky úst. Jeho ruce se začnou řítit k mému tělu ale já stačím uhnout a nůž se zaboří do hlíny vedle mého boku. Muž vydá hrdelní zvuk jako nějaké zvíře. Vyrve nůž ze země a opět ho namíří na mě. Tentokrát nejsem moc rychlá a nůž se mi zabodne do stehna. Vyjeknu bolestí. Muž se zasměje, rychle si přitáhne nůž k sobě. Přičichne k něhu. Jeho obličej se zkřiví „Tebe ještě neznám.“ Uchechtne se. Olízne špičku čepele. Nůž mu opět vystřelí nad hlavu. „Běž od ní!“ zaslechnu jakoby z dáli ale pár metrů od nás uvidím stín. Světlý stí vedle nás se rozběhne proti muži. Vypadá to jako by stín letěl a svítil. Muž, který mi doteď seděl na nohou, se blesku rychle zvedne. Teď před sebou vidím dva stíny světlý a tmavý, nedokážu si to vysvětlit. Bílý stín drží v ruce světélkující dýku, zabodne jí do tmavého stínu a ten se zřítí k zemi, začne se jakoby rozpouštět a po chvilce po sobě zanechá jen louži. Oči upírám na nůž od mé krve. Na rameni ucítím něčí ruku. Trhnu sebou a zůstanu bez hnutí sedět s vytřeštěnýma očima. „Jsi v pořádku?“ zeptá se mě známí hlas ale čí? Otočím se a spatřím Matyho, rychle se vyhoupnu na nohy a obejmu ho se slzami v očích. Taky mě obejme „Udělal ti něco?“ když ucítím jeho teplý dech na krku, znovu se oklepu. Odtáhne se ode mě a celou si mě prohlédne. „Krvácí ti nohy. Měli bychom s tím něco udělat.“ Prohlásí „Vezmu tě do bezpečí.“ Já jen přikývnu a nechám se vést. Po pár kilometrech se mi začnou podlamovat nohy a Maty se mě zeptá jestli nechci nést, že to už není moc daleko ale jestli to nezvládnu tak mě klidně odnese. Ale já odmítnu. Po pár stovkách metrů mě přeci jen vezme kolem pasu a po zbytek cesty mě nese v náručí. Je to tak hřejivý pocit.

Dojdeme, teda Maty dojde, já se jen nesu, k veliké modro bílé vile. Podle toho, kudy jsme šli, usuzuji, že nejsme daleko od mého domova. Maty mě donese až ke dveřím, nohou zabuší do dveří a se mnou v náručí čeká až někdo otevře. Za necelou minuty se dveře otevřou a uvidíme v nich tmavovlasou dívku se světlou pletí a modrými očima. „Kde jsi sakra byl?!“ řekne naštvaným hlasem ale když si všimne mě v jeho náručí vykulí oči. „Kdo to je? A co se jí stalo?“ říká nevěřícně. „Potřebuje ošetřit. Pustíš nás dovnitř.“ Ignoruje jí a snaží se proklouznout kolem dívky. Ta nakonec uhne a Maty mě nese dlouhou chodbou do nějaké místností se zhruba deseti lůžky, která připomíná nemocnici. Než mě položí na postel, kouknu se na svou zakrvácenou nohu. Před tím jsem byla plná adrenalinu a bolest začínám cítit až teď. Bolestí zkřivím obličej. Maty mě pomalu položí na lůžko, které je na konci pokoje a jako u jediného je otevřené okno. „Můžeš si ty kraťasy víc vyhrnout?“ zadumaně si prohlíží mou nohu. Ránu mám těsně pod okrajem džínových šortek. „Jasně.“ Poslušně si je vyhrnu, co nejvýš to jde a bolestí syknu. „Vydrž, hned ti s tím něco udělám.“ „Nebylo by lepší zajít do nemocnice?“ ptám se vyděšená z toho, že by mě měl ošetřovat. „Neboj, už toho mám dost za sebou.“ Mrkne na mě a otevře skříň na konci uličky. „Hmm“ zkoumá obsah skříně, do které nevidím. Po chvilce vytáhne nějakou malou nádobku. „Už nám docházejí zásoby. Ale našel jsem zbytek dračí masti.“ „Co to je?“ vykulím oči „Neboj není z opravdového draka, ti neexistují. Jen rychle hojí rády a dezinfikuje.“ oddychnu si. „Nebude to potřeba sešít?“ ptám se. „Ne, ta mast to zatáhne. Do pár minut nepoznáš, že jsi tam něco měl. Ale bude to trochu bolet.“ Upozorní, přikývnu a koukám, jak otevírá oranžovou nádobku s léčivem. „Jak vypadal ten nůž?“ vyhrkne a mast mu skoro vyklouzne z rukou. „Jako nůž.“ Odpovím „Myslím jestli třeba nezářil nebo jestli nebyl průsvitný.“ „Myslím, že trochu zářil. Ale to mohl být jen odraz světla.“ „Sakra! Alexi!“ zakřičí, tak že ho musí být slyšet i venku na ulici. „CO?!“ ozve se tlumeně. „Pojď do ošetřovny!“ zakřičí na Alexe. Do pokoje přijde kluk zhruba mého věku v bílém tričku a džínách, když se přiblíží, všimnu si, že jeho oči jsou zářivě modré, přesně jako ty Matyho. V obličeji se oba kluci hodně podobají ale nespletla bych si je. Maty je víc svalnatý a o něco vyšší. Alex je hodně hubený a nevypadá zrovna nadšeně, že mě vidí. „Kdo to je?“ ptá se Alex. „Co kdyby ses nejdřív zeptal co jí je?“ odpoví Maty. „Přestaňte o mně mluvit jako bych tu nebyla!“ okřiknu oba kluky. Alexův pohled sklouzne z Matyho ke mně a pak si všimne mé nohy, ze které ještě stále teče krev „Co se stalo?“ ptá se. „Bodl mě nějaký muž.“ Opět se koukne na Matyho. „Temný anděl. Bodl jí nožem. Nejspíš byl z temnoty.“ Vysvětlí mu. „Temný anděl? Temnoty?“ divím se. „Sakra!“ přejde mou otázku. „Je tam ještě nějakou SH?“ ptá se Alex Matyho. „Nevšiml jsem si ale ještě se kouknu.“ Otočí se zpět ke skříni. „Jak se jmenuješ?“ zeptá se mě Alex a zkoumá ránu, která začíná po okrajích černat a skvrna se rychle rozpíjí dál po mé kůži „Kim.“ Představím se. „Já jsem Alex. Ty jsi anděl?“ „Ne nejsem.“ Odpovím. „Tak proč na tebe zaútočil?“ „A co máte pořád s těma andělama?!“ „A proč ty tomu nevěříš?“ vmísí se do hovoru Maty s dřevěnou krabičkou v ruce. „Poslední tři kousky.“ Podá ji Alexovi. Alex si oddychne. „Hlavně se moc nevrť.“ Napomene mě Alex s průsvitnou tyčinkou v ruce. „A bude to bolet. Tak prosím nekřič.“ Řekne a zašklebí se na mě. Kouknu se na Matyho ale ten svůj pohled upíra na mou nohu. „Jdeme na to.“ Prohlásí Alex a začne tyčinku dávat k mé noze. Ozve se zasyčení a projede mnou prudká bolest. Zatnu zuby a prohnu se v zádech, rukama drtím bílé prostěradlo pode mnou. „Přidrž jí, prosím“ houkne Alex na Matyho. Přikývne a rukami mi chytí nohu pod ránou a nad ní, tak abych s ní nehýbala. Jeho stisk je hodně pevný. Odvrátí pohled od rány a zadívá se mi omluvně do očí. Opět syknu bolestí. Alex tyčinkou pohybuje po obvodu rány. A černé skvrny začínají mizet. Znovu mi nohou projede ostrá bolest a já se neudržím a skrz zaťatou čelist se mi prodere přidušený výkřik. „No tak, holka! Už to mám. Podej mi tu dračí mast.“ Řekne Matymu, ten se otočí a podá mu nádobku s mastí. „A chytni jí tu nohu, ať se nevrtí.“ Maty mi chytne nohu. Má krásně teplé ruce, přes záda mi projede mráz. Alex do nádobky zaboří dva prsty, které má po vytažení celé od žluté hmoty. Opatrně začne hmotu roztírat mast kolem i uvnitř rány a já sebou bolestí trhnu a vykřiknu. Prsty zaboří opět do rány. Tělem mi probleskne vlna bolesti, velká jek tsunami, a pak ztratím vědomí.

Andělé /8

Nová část příběhu Andělé začíná být už zajímavá, nemyslíte? :) Do komentářů můžete psát jak si myslíte, že to bude pokračovat! :)

„Chceš ještě pití?“ ptá se Amy Matyho. „ano, prosím.“ Amy mu dolije do sklenice citronovou minerálku. „Děkuju!“ „Nemáš za co.“ Opřu se vedle dveří, tak aby ne mě nebylo vidět. Z kapsy u černých kalhot, co jsem si oblékla, vytáhnu plačícího anděla a stisknu ho v ruce. „S Kim se znáš od toho večírku nebo už dýl?“ ptá se Amy. „Od večírku.“ Přisvědčí Maty. „Tak to si musíte dost rozumět, když spolu trávíte tolik času.“ Proč se ho ptá na tokové věci? Nechci, aby jí odpovídal, a tak vklouznu do pokoje, jakmile mě uslyší, oba ke mně stočí pohledy a já si oddychnu, že v hovoru nepokračují. „Půjdeme ke mně do pokoje.“ Oznámím a rukou naznačím, aby šel za mnou. Maty se začne zvedat a při tom hodí na Amy podezíravý pohled, jaký bych od něj nečekala. Co se tu stalo? Vždyť vedli normální hovor nebo ne?

Posadím se na postel a Maty se posadí na pojízdnou židli u psacího stolu. Po celém pokoji se rozhostí nepříjemné ticho, které po pár chvílích prolomí Maty. „Ten plačící anděl.“ Pronese. „Ano. On byl neuvěřitelně ledový.“ Zadívám se mu do očí. Po tváři se mu rozlije úsměv a viditelně si oddychne. „A to je jako normální?“ kroutím hlavou. „Pokud jsi anděl, tak ano. Je to normální.“ Vysvětlí ale já netuším jak to myslí. Přívěsky nebývají ledové jako led, tedy pokud je nestrčíte do mrazničky. „A nechceš to nějak upřesnit?“ pobídnu ho. „Takže ty o tom nic nevíš?“ zeptá se s překvapeným výrazem ve tváři. „O čem bych měla vědět?“ rukou chytím cíp peřiny a drtím ji mezi prsty. Jsem tak nervózní a mám strach. Ruce se mi potí, tak že bych mohla naplnit nějakou mísu za pouhých pár minut. „Kim, ty jsi anděl.“ „Přestaň se mnou flirtovat a už mi to konečně vysvětli.“ Nikdy mi nevadilo, když se mnou někdo flirtuje ale teď z toho nemám dobrý pocit. „Já s tebou neflirtuju.“ Odsekne a zadívá se na mě „Ty jsi vážně anděl. Myslel jsem si to už v den, kdy jsme se poznali. To jak jsi viděla ty záblesky. Vidí to jen andělé, normální lidé to nevidí.“ Odpoví mile. Očima těkám mezi Matym a oknem za ním, najednou se mu nemůžu koukat přímo do očí. Nevím co říct ano co dělat. Tělem mi projede zima a já se otřesu. Maty se ke mně přisune na židli. „jsi naštvaná?“ ptá se a natáhne ke mně ruku, aby mě chytil za ruku ale já ucuknu. „Ne. Ale už bys měl jít.“ Oči sklopím na zem a pak se kouknu na dveře. „Ale –„ „Běž. Východ najdeš, ne?“ nenechám ho dopovědět. Smutně se na mě podívá. Nebo možná ustaraně, teď se nedokážu pořádně soustředit. Svraštím čelo a čekám až odejde. Při odchodu se zastaví ve dveřích mého pokoje, otočí se a otevře ústa, jako by chtěl něco říct pak si to ale rozmyslí a po chvilce řekne jen „Ahoj.“ Sklopí hlavu a odejde.

„To snad nemyslíš vážně?!“ kroutí hlavou Alena. „Ne, bylo to fakt divný. A byla jsem pak ráda, že odešel.“ Vyprávím Aleně, co se stalo včera. „To je idiot.“ Poznamená a já přikývnu. „Nezajdeme si do kavárny?“ ptá se Alena a zvedá se z lavičky uprostřed parku, kde jsme strávily asi hodinu mluvením o Matym. Rychle se zvednu z lavičky a vydáváme se směrem k útulné kavárně na hlavní třídě. „Chtěla bych ho poznat.“ Utrousí Ála. „Koho? Matyho? To snad ani nechtěl.“ Ušklíbnu se. Ála se mě na něco ptá ale mou pozornost upoutá velký keř s tmavými květy. Něco v něm je, větvičky s listím se s šustěním pohybují. Myslela bych si, že to je kvůli větru ale je bezvětří a krásně teplo. Uvnitř keře spatřím stín a prudce se zastavím. „Viděla jsi to?!“ „Co?“ nechápe Alena. „V tom keři něco je.“ „Neblázni!“ směje se mi. „Pojď sem anděli.“ Zasyčí stín z křoví. „Slyšela jsi to?“ upřeně zírám na keř. „Ne, pojď už, začínáš mě děsit.“ Zatahá mě za rukáv. „Hele běž napřed. Doženu tě.“ „Mám ti něco objednat?“ „Ne.“ Otočí se a odejde. Zkoumavě koukám na keř a snažím se vidět dovnitř. „Mladý anděl.“ „Cože?! Jaký anděl?“ ptám se stínu, i když tuším, že mluví na mě. „Pojď blíž!“ rozkáže stín. O krok přistoupím blíž. A pomyslím si, že musím vypadat jak blázen. V keři se zablýsknou oči a já stuhnu. Rozhlédnu se po parku, kudy bych mohla utéct nebo kolik lidí by mě slyšelo, kdybych volala o pomoc. Ale park je naprosto vylidněný, nikde není ani živáčka. Něco mě srazí k zemi a já zezadu bouchnu do hlavy. Tělem mi projede ostrá bolest a před očima vidím hvězdičky. Snažím se zaostřit, a když uvidím to stvoření přede mnou, nejsem schopná ani křičet. U nohou mi klečí muž v černém a s černými vlasy po ramena. Cení ne mne své bílé zuby a zhluboka dýchá. „Mladá krev!“ procedí a olízne si rty.. Bez hnutí se mu dívám do očí. Znovu se zhluboka nadechne, přisedne mi nohy, tak abych se nemohla hýbat a já se mu snažím vykroutit. Z kapsy u kraťasů vytáhnu klíče a začnu jimi šermovat před sebou. Muž mě jen uhodí do ruky a klíče mi vylétnou z ruky.  Černovlasý muž si odepne něco od opasku. Nůž. Začnu sebou vrtět ještě víc. „Nedělej nám to ještě složitější.“ Zavrčí ne mně muž. Čepel nože se blýskne ve slunečním světle a on ji zvedne nad hlavu. Nedokážu myslet. Před očima se mi zamlží, zhluboka se nadechnu a v hlavě mám jednu myšlenku, která je tak skutečná, že se mi dělá špatně. Teď umřu.