Andělé /20

Je tu další část Andělů, celkem mi dalo zabrat vymyslet jak to bude dál, do teď jsem moc neměla představu jak to chci ale už mám a myslím, že se budete mít na co těšit! :3

"Ahoj. Tak jak jste na tom?" ozvalo se z obývacího pokoje.  

"Aha. A na jak dlouho to ještě máte?" potichu projdu s Maty kolem pokoje, kde spatřím Emu s telefonem u ucha. 

"Tak to je na nic. A-" zastaví se uprostřed věty s vyvalenýma očima a s pootevřenými ústy. Maty se zastaví a já do něj narazím. "Co se děje?" zašeptám. Odpoví mi mírným nadzvednutím ramen. 

"Cože?" vyhrkne Ema a přitiskne si ruku k ústům.  

"Já tebe taky." položí telefon na stůl a svalí se do jednoho z velkých křesel vedle sedačky.  

"Co se děje?" zeptá se jí ustaraně Matyáš. 

"Napadli je." odvětí mu přiškrceným hlasem. "Většina vězňů z Andělského města uprchlo a zaútočilo na Radu."  

"Jak?" 

"Nevědí. Zrovna se dostali do východní části Paláce. Rodiče jsou v západní." 

"Musíme něco udělat!" vykřikne Maty. 

"Ale co a jak?" Ema si složí obličej do dlaní. 

"Měl bych nápad." odpoví jí Maty a rozběhne se do druhého patra vily. 

*** 

"Když jsem s Kim objevil místo, kde se schovává Lazar, nebyl jsem si jistý jestli je tam vchod do Dlouhých jeskyň." vysvětluje Maty svým sourozencům sedící u velkého stolu v kuchyni. "Šel jsem se kouknout do tátovy pracovny. A na mapě jsem to našel. Je to jeden z vchodů do Dlouhých jeskyň." usměje se na nás tři.  

"A jak to chceš udělat, když tam je Lazar?" Alex si přejede rukou po tváři.  

"Máme zbraně. S Kim jsem přinesli další. Meče, dýky, kindžály, vrhací hvězdice." začne vyjmenovávat zbraně, které přinesli od Arnarmona.  

"Páni, to je celá zbrojnice, nemyslíš?" nadzvedne Ema obočí. Na to jí Matyáš odpoví znuděným protočením panenek. "Tak jdeme do toho nebo ne?" prohlásí Maty s rukou nataženou na stole. 

"Lepší než jen sedět na zadku." prohlásí Alex. "Jdeme." a bouchne pěstí do stolu. 

"Kim, pojď se mnou najdu ti nějaké oblečení na boj." prohlásí Ema a chytí mě pod ramenem. " 

"Tohle by ti mohlo být." prohlásí a natáhne ke mně ruku s černým tričkem a černými koženými kaloty, které si od ní po chvilce vezmu. 

"Támhle je zástěna" ukáže na protější stranu místnosti "převleč se tam." otočím se a dojdu se převléknout. 

Tričko mi je trochu delší ale kožená kalhoty mi perfektně padnou.  

"Je ti to?" 

"Perfektně!" houknu na ní.  

"Uf. Bála jsem se, že ti to bude velké, jsi tak drobná." prohlásí s rukama ponořenýma do šuplíku plného oblečení. Sama má na sobě už bojový úbor. černé tričko s zářivě bílými výšivkami na rukávech, černou koženou bundu a kalhoty. Kolem pasu má uvázaný opasek na zbraně, které si vyzvedneme v obýváku. Pak naštvaně bouchne do šuplíku a ten se zavře, přejde k další skříni.  

"Musím ti najít ještě bundu. A někdy bych tu měla mít další opasek." prohlásí a opět zaboří ruce do skříně. Po chvilce pátrání vytáhne opasek a podá mi ho s vítězoslavným výrazem ve tváři.  

Jen co si ho připnu kolem pasu, mi podá černou koženou bundu, která mi sahá kousek pod zadek.  

"Super. Tak jdeme." zasměje se a vydá se ke dveřím, v tom se zastaví a rozeběhne se k nočnímu stolku. Sebere z něj nějaký stříbrný náramek a uváže si ho kolem pravého zápěstí a usměje se na mě. "Tak, teď už můžeme jít." prohlásí a vydá se ke mně. 

*** 

"Počkejte tady." řekne nám Maty pár kroků před zarostlým lesem, ze kterým se ukrývá Lazar v jeskyni. "Zaletím se mrknout jestli tam jsou ty jeho přiblblí poskoci." přejede nás všechny pohledem a zastaví se u mě. "Jdeš se mnou?" 

"Jo." přitakám,  stáhnu si luk a toulec ze zad a položím je na zem, přejdu k němu. Roztáhne svá zlatě zářící křídla. Obejme mě kolem pasu a vzlétne.  

"Tak mě tak napadlo," spustím, když prolétáváme nad lesem "Jsem jedna z vás- Andělů- mám taky křídla?" 

"Jo ale musíš se je naučit přivolat a používat. Až to všechno vyřešíme, naučím tě to." mrkne na mě a já se usměju "Bezva!" 

Les začíná řídnout a Maty letí pomaleji a níž. Před námi se objeví rozlehlá louka, plná lučního kvítí. Pak zhlédnu jeskyni v kamenitém svahu, který vede z lesa. Vedle ní se opírá o skálu nějaká postava, ve které poznám Aline. 

"Je tam Aline." povzdychne si Maty. "Takže. Až se tam dostaneme. Nesmíme jí zabít. Omráčíme jí a svážeme. V batohu mám lano." ukáže na batoh. 

Pomalu kráčíme lesem. Snažím se být co nejvíce potichu ale každá větvička, na kterou šlápnu hlasitě křupne. Ostatní jdou potichu jako kočky na nočním lovu. Doplížíme se až pár metrů k jeskyni. Každý z nás je opřený za jedním stromem, tak aby na nás nebylo vidět.  

"Já to vezmu s Alexem zezadu, Emo ty počkej až vylezeme, aby tě neviděla, dám ti signál a ty, Kim, počkej tady s Emou.. A nezapomeňte, že jí chceme živou!" po posledním slově se obrátí na Alexe. Kývnou na sebe a vydají se směrem k jeskyni. Ema přeběhne ke stromu, který je blíž tomu mému. "Až dostaneme signál, vyrazíš hned za mnou, jasný?" 

The Doctor shadowhunter 2.

Zdravím! Mám pro Vás druhou část tohoto podivného příběhu o Doktorovi a lovcích stínů. Doufám, že se bude líbit! ;)

Doktor se rozvalí do široké postele z tmavého dřeva a s nadýchanými polštáři. Pokoj byl světle vymalovaný a všechen nábytek v něm byl z tmavého dřeva- skříň, noční stolek, psací stůl, židle, okenní rám.  

"Je to tu fakt parádní!" vypískl opět Doktor "ale chci něco dělat!" vyskočil z postele a vydal se ke dveřím. Tady v Institutu se člověk lehce ztratil. Ale Doktor přesně věděl, v kterém pokoji je Alis a vydal se tím směrem.  

Prošel dlouhou chodbou osvětlenou tlumeným světlem z magických kamenů, a pak doprava. Zastavil se u dveří a bez zaklepání otevřel. 

"Nepůjdeme se tu porozhlédnout?" vypustil z úst než si stačil všimnout, že Alis není sama. Seděla na posteli a v křesle u okna seděla další dívka. Hnědé vlasy měla vyčesané do vysokého drdolu, její šaty měli zelenou barvu a v prohlubni pod krkem jí vysel přívěsek anděla a nějaký prsten. Obě dvě na něj vykuleně zíraly. 

"Pardon, já jsem Doktor. Nechtěl jsem rušit. Jen jsem šel za Alis."  

"To je dobrý. Já jsem slečna Tessa Grayová. Pokud chcete soukromí, nechám vás tu-" "Ne, zůstaňte! Vlastně, neprovedla byste nás tady?" 

"Rády bych ale sama se tu nevyznám, žiji tu teprve pár měsíců." Tessa přelétne Doktora pohledem. "Ale můžeme požádat třeba Jema." vyhoupla se na nohy a zamířila ke dveřím. Alis se zvedla za ní. 

"Myslím, že bude u sebe v pokoji." Řekla Tessa zamyšleně a zatočí za roh další chodby. Doktor jde vedle ní a Alis pár kroků za nimi. Najednou se chodbou rozezní zvuk houslí.  

"Kdo to-?" Chtěla se Alis zeptat ale nedořekla větu. Mezitím Tessa doběhla ke dveřím na konci chodby ozářené magickými světly a zaklepala. Pomalu otevřela dveře a nakoukla dovnitř.  

"Tessie. Potřebuješ něco?" ozve se hlas chlapce, který Alis a Doktora dovedl k pokojům pro hosty. Když se dostali až k pokoji spatřili kluka- Jamese- se stříbrnými vlasy, jak má v jedné ruce housle položené pod bradou a druhé, teď už volně svěšené podél těla, smyčec. 

"Zdravím, příteli," skočil do jejich hovoru Doktor "neprovedl bys nás tady?" rychle vychrlí. 

"Ano, moc rád." souhlasí. 

*** 

Po hodinové procházce je James zavedl do sklepení, kde stál zrzavý muž nad nějakým strojem podobným lidskému tělu. Rukou od nějaké černé tekutiny se podrbal na hlavě a teprve po tom co si Jem odkašlal, zaznamenal jejich přítomnost.  

"Jame, kdo to je?"  

"Doktor" vykročí a zamíří k muži "a tohle je Alis." Alis mírně kývne hlavou. 

"Já jsem Henry Branwell. Vy ale nejste-"  

"Henry, jsou to mí známí." vysvětlil James rychle, tak aby nestihl dokončit otázku. Doktor přešel místnost až k panu Branwellovi a podíval se na stroj ležící na železném stole. "Co to je?" zeptal se. Henrymu se po obličeji rozlil úsměv, z toho, že někoho zajímá to, co dělá. "Jedno z mechanických stvoření. Ukážu vám to." pokynul Doktorovi rukou a on přešel až k němu. A Henry hned začal vysvětlovat: "Před pár dny na nás zaútočili, tyhle mechanické stroje, a tenhle je jediný, kterého jsme dostali." vzal do ruky nějaký šroubovák a píchl s ním do otevřeného hrudníku stroje. "Zajímavé. Můžu se podívat blíž?" Pan Branwell kývl hlavou na souhlas. "Myslím, že se tady chvíli zdržím." prohlásil Doktor radostným tónem. "Můžete jít. Pokoj pak nějak najdu."  

James kývl a otočil se k dívkám po jeho boku. "Myslím, že půjdeme do knihovny." prohlásil a s tím i nabídl Tessa rámě, která ho ihned přijala. A všichni tři vyrazili. 

*** 

Knihovna byla větší než si jí Alis představovala. Do místnosti se valilo světlo skrz vysoká okna, ze kterých byl vidět starý, šedivý viktoriánský Londýn. Byla tam řady polic s obrovským množstvím knih. Na stolech mezi policemi byly další knihy, otevřené na různých stránkách. Když jí James s Tessou provedli celou knihovnou narazili na černovlasého kluka- Willa, o kterém se Jem zmínil cestou do knihovny, prý v ní trávil hodně času, bylo to jeho nejoblíbenější místo hned pod tréninkové místnosti- opírajícího se o zeď. Tvářil se zamyšleně a svůj pohled skláněl ke knize, která mu ležela otevřená v klíně. 

"Ahoj, Wille." pozdravil ho James. Will vzhlédl od knihy a jakmile spatřil Alis vyskočil na nohy.  "Tohle je Alis Blacková, přišla k nám s Doktorem." vysvětloval rychle James modrookému klukovy.  

"S tím Doktorem?" zeptal se Will a v tmavě modrých očích se mu objevily hravé jiskřičky. "Páni. A já už myslel, že sis ho vážně jen vymyslel." usmál se na Jema. 

"Ne, příteli, je s Henrym. no, a rozebírají tam ten stroj." přešel k Willovi a přátelsky poplácal ho po zádech. Mezitím Tessa přešla k Alis a chytila jí za loket. "Chceš se podívat na nějaké knihy?" pošeptala jí do ucha. Alis přikývla vydali se společně na druhou stranu knihovny.  

"Jé, Císařský neduh!" vyhrkla Alis, jakmile spatřila jednu ze svých oblíbených knih. "Tu jsem četla nejmíň stokrát!" 

"Já taky. Je to krásný příběh." přitakala jí Tessa. "Taky je Kodex Lovců stínů. Chceš si z něj něco přečíst?" Alis přikývla a posadila se vedla Tessy, která už otevírala knihu. 

Po přečtení poloviny Kodexu a s doprovodným vyprávěním Tessy, Alis věděla, že Will a Jem jsou parabataiové, něco jako bratři ale jejich pouto je silnější, než jakékoli jiné pouto mezi bratry. Že Temní lovci používají Runy, které je vyléčí, pomůžou jim v boji, zlepší jejich zrak. A další věci, o kterých doteď neměla potuchy, že existují. Alis s Tessou se právě chystali otočit list, když v tom je vyrušil Will, který s svalil na zem vedle nich. 

"Jem začal kašlat, šel si pro lék." řekl a ustaraně se podíval na Tessu. Stoupla si a narovnala se. "Jdu za ním." prohlásila a s tím i odešla z knihovny.  

"Čteš Kodex, jo?" zahájil hovor Will. 

"Jo." 

"Nechceš najít něco zábavnějšího?" šibalsky se na ní usmál a nadzvedl jedno obočí.  

"Dobře. Ukaž mi něco zábavnějšího." usmála se na něj a pokusila se napodobit jeho šibalské nadzvednutí obočí. 

Andělé /19

A je tu po delší době další část Andělů, snad se bude líbit! :)

Vkročím do krámku a do nosu mě udeří silná vůně. Nedokážu ji určit ale je nepříjemná a chce se mi kýchat. V místnosti, natřené na světle hnědou, je mnoho poliček a skříní a ve všech se něco povaluje. Lahvičky s tekutinami nejrůznějších barev. Sušené byliny, svíčky, vonné tyčinky (alespoň si myslím, že to jsou ony). Dokonce na jedné poličce spatřím lidskou lebku a další kosti. A různé nádobky. Ze stropu jsou zavěšeny další věci ty, které se už nevešli do poliček. Sáčky nejrůznějších tvarů a velikostí, hůlky, - Z prozkoumávání místnosti mě vytrhne až známí hlas „Na nic nesahej, jasný?“ Maty. Přikývnu a spěšně přeběhnu k němu. Projdeme kolem řad skříní s nádobkami plnými různých prášků. Mám chuť se zeptat co to je ale v krámku panuje takové ticho, že mám až strach ho přerušit. Zastavíme se až u pultíku se starou pokladnou, hromadou papírů a zvonečkem ne přivolání obsluhy. Za pultem jsou další skříně, vypadají jako knihovny, plné svitků, papírů i knih. Maty párkrát silně zazvoní na zvonek a pak zakřičí. 

„Já vím, že tu jsi! Arnarmone! Vylez!“ 

Závěs napravo od pultu se zavlní a z něj vyleze docela vysoký muž s tmavší pletí a černými vlasy. „Ó, mladý Icemembers!“ překvapeně vyjekne. „čemu vděčím za tvou návštěvu?“ usměje se a jeho žluté oči zazáří. „Potřeboval bych od tebe pár věcí a –„ „A kdopak je tohle?“ přeruší ho. „To je-„ začne Maty. „Já jsem Kim.“ Představím se a podám mu svou ruku, abychom si potřásli rukama. Ale on k mému překvapení, uchopí mnou dlaň a přitáhne si jí k ústům a políbí ji. „Arnarmo, jméno mé, krásná Kim.“ Zatrylkuje a já se začervenám. „Arnarmo je jeden z vyšších čarodějů, je napůl čaroděj a napůl anděl.“ Vysvětluje se zájmem. "A kromě toho, umím perfektně čarovat!" prohlásí Arnarmo a konečků prstů mu vyšlehnou zářivě bílé světlo. A na stole se objeví tucet svázaných růži, zvedne je a podá mi je. "Pro tebe, Kim." Květiny přijmu a opět zrudnu v obličeji. Maty si hlasitě odkašle a zpraží Arnarmona zuřivým pohledem. "Ale no tak." zachechtá se Arnarmon.  

"Pro co jste vlastně přišli?" Obrátí list žlutooký čaroděj. "Pro nějaké zbraně. No, nějaké lehčí tady pro Kim." Obrátí se na mě. Při jeho pohledu mnou projede horká vlna vzrušení. Ty jeho oči mě nikdy nepřestanou fascinovat. "Něco vám najdu ve skladu, počkejte tady." Mrkne na nás a projde závěsem za pultem.  

"On je hrozný blázen." Podotkne Matyáš. "Jo to nejspíš ano." Přitakám a podívám se na růže, které mi Arnarmon dal. Maty se ke mně natáhne a chytí mě za ruku. Zhlédnu. "Neboj, tvojí tetu najdeme." usměji se na něj a zmáčknu mu ruku. "S tebou se nebojím."  

V tu chvíli se zpoza závěsu vyvalil žlutooký čaroděj s náručí pnou zbraní. S úsměvem od ucha k uchu. Rychle jsme se pustili. "Našel jsem vám nějaké dýky a meče, našel jsem i zlatý bič. Ještě vám přinesu luk s toulcem a šípy." oznámil nám při pokládání zbraní na pult. "Hned jsem zpět." otočil se na patě a opět zmizel. 

                                                                                                   *** 

"Vážně umíš střílet z luku?" ptá se mě Maty už po několikáté. "Jo, dřív jsem chodila na kroužek. A nechci se chlubit, ale patřila jsem mezi nejlepší!" hrdě jsem se poplácala po rameni.  

"Tak to zajdeme vyzkoušet!" vyhrkne a popadne mě za ruku. Vyběhne, já s sebou cuknu a rozběhnu se s ním ruku v ruce.  

Běželi jsme asi dva kilometry a já jsem už skoro nemohla, když jsme zastavili na kraji smrkového lesíka, pár set metrů od nejbližšího domu. Hluboko z lesa se ozývá zvonivý ptačí zpěv. Maty došel k nejbližšímu stromu. Vytáhl dýku a vyryl s ní do kmene stromu terč. 

Mezitím jsem si ze zad stáhla luk a vytáhla jeden šíp se stříbrnou špičkou- tyhle šípy se prý používaly na vlkodlaky, které stříbro zraňuje a zabíjí. "Běž stranou!" houkla jsem na Matyáše a on beze slova zaběhne za mě.  

Rozkročím se a bokem se natočím k provizornímu terči vyrytému do stromu. Ruku s lukem natáhnu před sebe. Přiložím šíp k tětivě. Natáhnu. Pomalu vydechnu a mířím doprostřed terče. Je to tak dávno co jsem držela luk s nataženou tětivou v rukách ale přesto se mi zdá, že to není ani den co to bylo naposledy. Zase vydechnu a vypustím šíp. 

Šíp sviští vzduchem a pak se zabodne do kmene stromu. Přímo doprostřed našeho provizorního terče. Po tváři se mi rozlije vítězoslavný úsměv a otočím se k Matyášovi.  

"Tak to čumím" vydechne Maty. "To to bylo nejspíš jen začátečnické štěstí! Udělej to ještě jednou." 

"A co za to?" 

"Výhru?" 

"Jakou?" 

"Uvidíš, jestli se ti to povede ještě jednou!" rukou naznačí abych došla vytáhnout šíp. otočím se a doběhnu si pro šíp. 

Opět přiložím šíp k tětivě. Napnu jí a vypustím šíp. Šíp se opět zabodne do středu terče.

  

Rozesměji a otočím se na Matyáše. "Tak co ty na to? A kde je ta výhra?" usmívám se.  

Maty udělá krok ke mně a já odhodím luk stranou. Natáhne ruku k mému obličeji a jemně se dotkne mé tváře. druhou rukou mě obejme kolem zad a přitáhne si mě blíž k sobě. Tělem mi projede zachvění. Zvednu ruku a položím ji na tu jeho na mé tváři. Druhou rukou se ho chytím nad jeho loktem a pomalu jí posouvám směrem k jeho rameni. Rukou na mé tváři mi zajede do vlasů a přitáhne si mě ještě blíž. Skloní se ke mně a mile se na mě usměje. Stoupnu si na špičky abych ho mohla políbit. Pak se naše rty spojily. Oběma rukama ho pevně obejmu a přitisknu se k němu ještě víc. Rty divoce přejíždí po těch mích a pod tou tíhou jeho úst a těla pootevřu rty a úplně se tomu polibku poddám.